Psanci z Ayerd

Vypravěč

Hodí věci do rohu, zatímco mávnutím zápěstí zatře závěsy hostinského pokoje. Teprve pak sundá kápi a se vztekem odhodí plášť z ovčí kožešiny na židli, která tak tak ustane zákon setrvačnosti i zemské přitažlivosti.

Nehledí na neohrabanost, když jí před očima běží čerstvé vzpomínky. Smích, pláč a řev smíchaný s despektem při vyřčení rozsudku. Krev se jí vaří v žilách při pomyšlení na pohledy svých bývalých učitelů, kteří ji shazovali kvůli mládí a měli plné huby keců o jejím nadání spadnout na dno s lehkostí ranní rosy a znovu povstat v jiskře popela.

Krev v žilách byla tekutým ohněm, který ji vedl k nachystané horké vaně, do které vklouzla se slastným zamručením. Dva týdny dlouhé cesty přes půl kontinentu se zdály v prvních hodinách v nedohlednu ve vrších pohoří Slepých lhářů v Nikdy netající dolině mezi dvěma vrcholky hor, ve které leželo městečko Damp, činící hraniční město tří království: Modesgorfu, Hawlleynu a Gasmedu. Opravdu radost zavítat do kouta s náturou měšťáků, jejichž srdce by neroztálo ani při ranních paprscích, nebo náznaku příchodu jara. Město, odkud kdo mohl, utekl dřív, než zakořenil mezi starousedlíky, mající v oblibě své psy víc než vlastní děti, se dalo jedním slovem popsat jako Prdel světa, kam ani Štěstěna nedohlédla.

Napnutá nitka se přetrhla v nitru její duše a v sevření svého nezkrotného daru čtení ztratila cit. Hladina se nad dívkou uzavřela, zatímco se z její Studny vyřítily potlačované vzpomínky bažící po jejím svědomí roztrhaném na cáry.

Rozkaz zněl jasně!

Chránila jsem nevinné...

Co sis myslela? Uvědomuješ si vůbec, co jsi udělala?

Správnou věc...

Facka zprava i zleva... další rána do břicha.

Postavila ses proti rozkazu.

Mladá, hloupá, zbrklá a plná lítosti. Zkažená a zničená.

Tohle se z ní stalo, když byla pryč z našeho dohledu!

Porušila jsi Zákon...

Zákon Trestu káže...

„Jděte do Axqilu!" zasyčí, jakmile se vynoří z vody, lapajíc po dechu. Prsty si zajede do krátkých vlasů, které ještě před pár týdny měla dlouhé po boky. Oči sevře, když horká voda laská její rány po těle, do kterých jí vetřeli jed.

Rozsudek v jejím vězení na ni dopadal jako popravčí sekera na viníkův zátylek položený na špalku.

Namlouvala si, jak jednoduché bude přijmout trest za pochybení i částečné selhání jejího morálního přesvědčení. Spletla se a její část čarodějky s darem slyšet se dál vysmívala.

Lidská.

Tohle je jednání člověka, nikoli tím, čím je.

To jí to máme tak lehce prominout?

Ne, konstatuje pevný hlas ženy s jantarovýma očima, v nichž se zaleskne, bude stačit jí to připomenout.

Divadlo.

Loutka.

Ovace.

Pláč její duše.

Jistě že, nadzvedne se v loktech o rám vany, narovná se, nakloní hlavu na stranu a propukne v záchvat smíchu.

„Byla jsem jen figurka, že?" uvědomuje si výsměšně, vracejíc se myšlenkami do nedávné minulosti, kdy dostala dopis, kterým ji povolali do služby.

„Jistě," odfrkne si naštvaně a zavrtí hlavou, když pochopí svou malinkou část ve velikosti celku. „Měla jsem odvést pozornost. Zneužila jsi mě."

Žhne v ní nutkání zmizet a srovnat si účty.

Avšak šla by pro smrt.

Její vězení je pro druhé vykoupené bezpečí.

Vyleze z vany, zabalí se do osušky a v pohozené brašně zaloví pro převlečení, ale místo něj na povrchu nahmatá dopis.

Uchechtne se, když rozlomí pečeť dvojice propletených hadů:

Každý dluh života musí být splacen. Svůj úkol jsi splnila a víš, že vždy držím slovo. Každá matka se musí umět postarat o své dítě i na účet jiného, děkuji ti.

Piš. Adresu znáš.

Alven Sorlan