Omyl? Nemyslím si! - texting

18; Pondělí

Ani jsem se nenadál a byla poslední hodina. Teda... Co to kecám? Hodiny se táhly a já odpočítával vteřiny do konce tohoto všeho. Nemohl jsem se dočkat toho okamžiku, kdy zazvoní a většina studentů opustí pozemek školy. Já mám však ještě něco „na práci" a nehodlám hned odejít.

Co nejnenápadněji jsem dorazil před učebnu biologie. Aspoň jsem pochopil proč vybral zrovna tohle místo. Slepá chodba bez oken a jelikož teď už tady výuka nebude, nepředpokládá se něčí příchod.

Chvilku jsem čekal, ale pak mi zabzučel mobil. Přišla mi SMS.

Můj Neznámý:

Teď se hlavně neotáčej!

Samozřejmě jsem neposlechl a prudce se otočil ke dveřím do učebny. Čekal jsem, že tam bude, jenže za mnou byly jen zavřené dveře. Popravdě, naštvalo mě to.

Najedou jsem však na zátylku ucítil horký dech. „Říkal jsem, že se nemáš otáčet." Uslyšel jsem zašeptání hned vedle mého ucha. Bylo mi jasné, kdo to je. Jeden hlas v hlavě mi říkal, ať se hned otočím, abych zjistil jeho totožnost, jenže druhý si najednou usmyslel, že se právě toho zjištění bojí. Nedokázal jsem se rozhodnout, takže jsem dokázal jen ohromeně stát.

„Obelstil jsi mě." Vydechl jsem suše. Vlastně jsem se divil, že ze mě vůbec něco vyšlo. Byl jsem nervózní. Neznámého však má věta asi pobavila, jelikož se tiše uchechtl do mého ucha. Byl to krásný zvuk, i když bych to nahlas nikdy neřekl.

„Bylo to nutné. Věděl jsem, že neposlechneš a otočíš se." Znovu mi svůdně zašeptal do ouška. NA svých bocích jsem najednou ucítil jemný dotek jeho rukou. Byl to zvláštně příjemný pocit.

„Vadí ti, když se tě dotýkám?" řekl zase tiše a tentokrát se i jemně otřel rty těsně pod mým uchem. Musel jsem se kousnout do rtu, abych nezavzdychal.

„Spíš přesně naopak. Chci víc." Nevěřil jsem, že to opravdu opustilo má ústa. Nemůžu být přece gay... Ale když ono je to tak zatraceně příjemné.

Mladík za mnou pochopil co chci a ihned taky zareagoval. Sevření na mých bocích zesílilo na majetnický stisk a on si mě tak přitáhl blíž. Najednou jsem byl těsně přitisklý na jeho hrudi a mohl tak cítit každičký jeho sval. Divil jsem se, že ještě stojím na nohou. Kolena se mi podlamovala a síla mě začala opouštět.

Naprosto mě však odrovnalo, když jsem ucítil jeho horké rty přisáté na mém krku. Pomalu klouzali po mé kůži a já už nedokázal být potichu. Ze rtů se mi vydral tichý vzdech. Cítil jsem jak se usmál, proto jsem ještě tiše zasténal, aby věděl že se mi to takhle líbí.

„Jsi nádherný, Sweetie." Zašeptal když jsem měl zulíbaný celý krk a zdobily ho alespoň čtyři červené flíčky, které zajisté zfialoví.

„Proč mě takhle trápíš?" zakňučel jsem, jakmile mě jednou rukou pohladil po bříšku . Ani jsem nevěděl že jsem na břicho tak citlivý. Po celém těle mi totiž naskočila husí kůže a já se zatřásl slastí.

„Já tě netrápím." Znovu mě pohladil na bříšku, načež jsem hlasitě zasténal. Co mi to sakra dělá? „Já si tě užívám." šeptl svůdně a rukou mi zajel pod tričko. Co nejvíce jsem zatáhl břicho, jak jsem se toho dotyku lekl, jenže jsem musel uznat, že to bylo velice příjemné. A to až tak, že jsem měl jasně znatelný pocit vzrušení, za který jsem se nehorázně styděl. Nikdy by mě nenapadlo, že budu vzrušený z dotyků od kluka, natož že budu chtít víc.

Bříšky prstů pomalu kroužil pod tričkem a spokojeně mi při tom vrněl do ucha. Já se sotva držel na nohou a jen dával hlasitě najevo, jak moc se mi to líbí. Nic víc jsem nezvládl.

Pak však svou ruku vytáhl zpod mého trika a já nespokojeně zakňučel. Snad jako omluva mi těsně pod ucho přistál sladký polibek. Musel jsem se usmát. I pod tím úchylně vystupujícím chlapíkem, přece jen byl něžný romantik používající letmé doteky plné lásky.

„Promiň, Sweetie, ale budu muset jít." Jakmile jsem tohle uslyšel, hrklo ve mně. On chce odejít? Teď, když jsem zjistil že by tenhle vztah vlastně mohl existovat?

„Nechoď! Prosím..." zakňučel jsem a pokusil se na něj ještě více přitisknout zády. Nechtěl jsem tak rychle přijít o pocit, jehož existenci jsem zaznamenal až s Mým Neznámým.

„Nejraději bych tě už nikdy nepustil, ale rodiče tě budou hledat. A ještě nepřišel ten správný čas." Slyšel jsem i v jeho hlase jistý smutek. Zřejmě se sám přemáhá aby mě pustil. „Zítra ti napíšu." Zaznělo zase potichu a než jsem stihl jakkoli zareagovat byl pryč. Na zádech mě nehřálo teplo jeho těla. Nic netisklo mé boky. Horký dech mě nelechtal na krku. Jen zbytek jeho mužné vůně mě ještě chvíli obklopoval. Byl jsem z toho všeho však tak mimo, že jsem i zapomněl čí hlas mi ten jeho připomínal. Věděl jsem že ho znám, jen jsem nevěděl komu ho přiřadit.

Jsem naprosto v koncích.