I don't know my name[FF, Poberti]

5.

1. 9. 1976

Zbytek prázdnin mi ubíhal pomalu, většinu svého času jsem trávila s knihou v ruce, nebo jsem dědečkovi pomáhala s třízením dokumentů.

Nemohla jsem se dočkat toho okamžiku, až konečně opustím toto místo, které leželo v tichu. Těšila jsem se až zase uslyším dětský smích, jediné čeho jsem se bála bylo, že se nic nezmění, že budu sama. Nebudeš sama, Regulus tam bude s tebou. Řekla jsem si v duch, ale vůbec mě to neutěšilo. Co když se nedostanu do Zmiozelu jak se odemně očekává? Co když....svou myšlenku už jsem však nestihla dokončit, neboť se z předsíně ozvali hlasy svolávající všechny přítomné do přízemí.

Vzala jsem ze stolu stříbrné hodinky a do druhé ruky jsem uchopila madlo objemného kufru. Už už jsem chtěla vyrazit, když se přede mně přemístila Maya a nabídla mi svou ruku. Neochotně jsem se jí chytila a společně jsme se přemístili do haly.

„Máš vše?" Zeptala se mě ihned po příchodu babička.

„Kontrolovala jsem si to třikrát tak co myslíš?" Odsekla jsem.

„Nebuď drzá Elisabeth, víš jak to končí." Pokorně jsem sklonila hlavu, věděla jsem co se děje když neposlouchám. Dědeček mi nikdy nezkřivil ani vlásek to ne, ale měl jině praktiky a to mou matku, které neměl problém ublížit.

Babička se nervózně usmála.
„Radši už pojďme." Přikívla jsem a chytila jsem se jí za ruku. Pak jsem se společně přemístili.

Nikdy jsem na nádraží 9 a 3/4 nebyla, to pro to mě vchod na něj překvapil, působilo to velmi nereálně a tak jsem k tomu byla trochu skeptická. Přesvědčil mě, až zrzavý mládík s zelenou kravatou, který přepážkou prošel bez váhání a to byl tak o čtyři roky mladší než já. Trochu jsem se zastyděla a vykročila jsem pomalým krokem k přepážce.

Šla jsem pomalu a váhavě ve stopách prarodičů a matky, kteří přepážkou už prošli, což se asi některým jedinců úplně nelíbilo. Poněvadž po pár krocích do mě vrazil čísi vozík a schodil mě na zem. Kecla jsem na zadek a se smířeným výrazem jsem sledovala všechny mé kufry padající z vozíku na zem. Povzdechla jsem si a začala jsem se zvedat, to už ale proti mě mířila ruka druhé strany této srážky, pozvedla jsem pohled k osobě, která to celé zavinila. Byla to dívka, měla hluboké hnědě oči a dlouhé hnědé vlasy.

„Moc se ti omlouvám," začala. „Chtěla jsem dohonit svého mladšího brášku, který je tu se mnou a omylem jsem tě shodila. Moc mě to mrzí." Mluvila a přitom se snažila popadané kufry naskládat zpátky na vozík.

„To je v pořádku," usmála jsem se a snažila se zakrýt mou zlobu.

„Jsem Leia. Leia Turco." Představila se hnědovláska.

„Liz," usmála jsem se a překontrovala jsem vozík. Naštěstí tam bylo všechno, proto jsem vyjela směrem k přepážce. Leia se mě ale nehodlala vzdát a vykročila za mnou. Obrátila jsem oči v sloup a prostoupila jsem přepážkou.

***

„Hlavně se dobře uč ano?" Pohladila mě matinka po tváři a pak mě objala.

„Pamatuj, žádné kamarádíčkování s mudlovskými šmejdy, ani s krvezrádci rozumíš?" Napomínal mě tento den, už asi po páté dědeček, jen jsem přikívla a potřásla jsem si s ním rukou. Pak jsem se otočila na babičku: „Budeš mi chybět Elisabeth, hlavně nezapomeň na Vánoce přijet ano?" Řekla a letmo mě objala.

„Ano babičko," řekla jsem a vyhoupla jsem se do vlaku, ve kterém mě už čekala Leia.

„Takže ty jsi tu nová?" Začala konverzaci.

„Ano"

„A kde si studovala předtím?"

„V Krásnohůlkách" odsekla jsem a otevřela jsem dveře téměř volného kupé. Posadila jsem se na sedadlo naproti jediné obyvatelce sedaček. Byla to černovlasá dívka se světle hnědýma očima a rudou rtěnku, zkoumala zrovna učebnici Lektvarů.

„Ahoj, ty jsi Madelaine že?" Začala hned rýt Leia.

„Čau" Z toho Leia usoudila, že ano.

„Liz, to je Mad. Mad, Liz," usmála jsem se dívčiným směrem a začala jsem ve své kabelce hledat nějakou knížku.

„Liz je ve škole nová přišla z Krásnohůlek." Začala Leia mluvit a to za chvíli rozpovídalo i Madelaine, z které se vyklubala pěkná drbna. Zjistila jsem, že Mad je v Havraspáru v sedmém ročníku a Leia v šestém v Mrzimoru, pak už jsem vypla. Byla to opravdu dlouhá cesta.

***

„Prváci, prváci ke mě!" To bylo to první co jsem po výstupu z vlaku slyšela. Podívala jsem se směrem odkud jsem usoudila, že zvuk vychází, ale přes hlavy všech těch studentů jsem nic neviděla. Povzdechla jsem si a vydala jsem se v patách Madelaine.

„Počkej," zavolala na mě Leia a chytila mě za paži.
„Co?!" Utrhl a jsem se na ni, protože už jsem doopravdy chtěla z té tlačenice ven.

„Neměla bys jet náhodou s prvákama?" Pozvedla obočí.

„A proč bych to asi dělala?"

„Protože chceš být zařazena." Ušklíbla se a já zaskřípala zuby.

„Tam," ukázala Leia prstem a vyběhla za svou černovlasou kamarádkou.

Vydala jsem se směrem, kterým Lein prst směřoval a došla jsem ke skupince malých prváků a přerostlého obra.

M💓