Balada Garmadonova

...

Má mysl zbloudilá,
Plahočící se zemí vyschlou,
Bez života.
Vyprahlou a bez zeleně, která vískala mé kotníky, a já jí radostně zpíval.
V mých rukou držíc hůl, starou jak samotné hory, otrhané oblečení, jež jsem podědil,vám teď kráčím strhanými kroky pokračujíc dál.
Zemí jež byla nádherná a mladá, zemí kterou já zbrodil tvou krví... Odpusť.

Já v krocích co šlápl jsem, slyšel tvá slova, leč význam jim nedával,
a jak jsem pak litoval.
Slovům která jsem neslyšel, slovům jež jsem nedával soudnost.
A tak,... Čím špatným konal jsem konal,
Nevěděl jsem oč vše běží,
Však brzo pochopil jsem jaký hřích já ztropil jsem.
Hřích který nejde vrátit, hřích který jsem zkonal vlastníma špinavýma rukama.

Ty mi neodpustíš,
To já vím, ale prosím, vyslyš můj nářek, vyslyš má slova zbloudilce, zbloudilce co hledá mír ve své duši,
Hledám odpuštění v tvém hlasu,... V hlasu co slyším naposledy...
Pomoc zbloudilce, kterýž hledá očistec teď,
Na této zemi,
Kterou já zbrodil krví tvou.

Já přemýšlel jsem světa kraj, jak dokázat ti důvěru svoji,
Růži utrhl jsem, přivoněl si,
S pohledem na západ zlatého slunce zalitým oceánem já vzpomněl si na zlatou v tvých duhovek, jiskřící nad těmi mými, leč zapomenutými zelenými, jak tráva pročesávajíc planiny Zapomenutých savan.

Já sníval o tvém hlasu, já sníval o tvých rtech,
Já viděl světa kraj, žen viděl jsem opředené půvabem a krásou,, já leč jsem nepodlehl.

Já viděl růže poseté ranní rosou víl,
Já viděl orli nad skalami klášteru nad kterými se Meteory skláněli.
Já přešel chodbami posetými minulost, ruce boží co vedou mne zpět domů.

Slyšet tvůj hlas, zníc jako jeden z nejlepších zvuků matky přírody, já vzpomínal na tebe.
Tvé oči, tvé rty, tvůj hlas byli všude se mnou, já nosil tvou tvář v obraze,

Já nechci žádnou jinou, jen tebe.
Jen tebe má nejdražší, chci tvé boky držet, tě rty líbat a dotýkat se, své srdce ti dát...
žádnou jinou, krom tvých rtů, ochutnat nehodlám, já vyčkám až do konce světa, jen abych viděl tvou tvář.

Prošel jsem svět ukrývající desetiletí příběhu, viděl světa krás,
Leč jen tvá krása je ta která vábí mě zpět... Zpět domů...

Slyšel jsem mnoho, slyšel jsem vše,
Slyšel jsem hlasy zpívajíc mi do ucha,
Však já jen chtěl slyšeti tebe, tvůj hlas znící jako kapky deště bušící do oken, jako hrom ohlušující mé smysly.

Já nikdy lásku k tobě neztratil, miloval já ji plnými doušky lásky.
A sám za ni bojoval.
Dotýkat se tvých rtu, pocit jako od Boha pohlazení,
Tvůj dotek jako obětí od hedvábných pramenů.
Já miloval jiskru v tvé duši, i těle, viděti ti byla všude i v očích.
Čišela z tebe jako mocná aura co mě vedla temnotou.

Leč ale po letech já zkazil jen tvoji milost, já rozdrtil tvou lásku, já zabil tvé srdce.
V rukou držíc zkrvavený kýč, kdy tvá krev odkapávala z ostří stříbrného, kdy třpyt v úplňku zaséval dýku vlčí srstí. Kdy já neviděl jsem přes lež co do mě vsela cizí žena.
Kdy její oči za falešnou fámou svítili světlem a poseté hvězdami dobrem, pod tímto šátkem skrývala se temnota, největší čerň kterou já spatřil jsem. Neviděl v ní cit hvězd, já neviděl v nich život... Já v nich neviděl milost.

Poseté pomstou byly, poseté nenávistí, to vše slilo se do mě, temnota, nenávist a zlost vůči tě kterou jsem miloval.
Drtily mou duši, drtily můj hlas a já nemohl křičet, nemohl volat o pomoc. A já neviděl nic.

Já tvé křehké ruce vzal a zlomil je vejpůl,
Přes oči stvořil ti jizvy mé zlé podoby, kterou rád bych už viděl mrtvou. Zapuzenou...
Já vyrval duši ti z těla, roztrhal ve svých drápech v podobě nehtů, a kousky tebe odhodil do plamenů.
Tvé srdce vyrval jsem ti z hrudi a nasytil tím hlas který nebyl můj. Krev odkapávajíc z mých rukou, já snažil zdržet se vzlyků a slz, snažíc se popadnout dech, a podívat se ti znovu do očí doufajíc, že to co udělal jsem nebyla pravda.

Tvé oči ztratily třpyt,
Tvé oči ztratili dech,
Tvé oči ztratily život,
Co ja ti zahalen rouškou tmy vzal

Já udusil tvůj dech
Já ušlapal tvoji duši,
Já zabil tvé srdce,
Já poslal tě ke dnu černého Nilu nadosmrti.

A leč doufajíc tvého odpuštění, plahočíc se savanou, seschlou bez života. Modlící se k bohyním času a Slunci, k Měsíci a hvězdám.

Kdy pod Měsícem stříbrným, já pronáším svou prosbu a odpuštění.

,,Ach dráha Onyx,
Vrať zpátky minulost, vrať zpátky čas,
Abych mohl napravit to,
Co zničil jsem.
Ať tuto poušť zahalí stromy, ať zahalí čistá voda života, ať zahalí jej život krásný,
A přesto vzácný.

A tak modlící se dal za odpuštění, já plahočíc se dál. Hledajíc očistec, který neměl jsem už nikdy na dosah.