Ad hoc

1. Primera

Když si všiml mého vyčítavého pohledu, zamračil se. A nebylo to žádné zamyšlené zamračení,pouhé přivření očí a mírně prohnuté obočí. On se tvářil jako starý nerudný beran, který se na mně pro svůj klid každou chvíli rozběhne. Nakonec však převážila příjemnější část jeho povahy, ta, která ho donutila studovat filozofii. „V lásce je vždy trocha šílenství," pravil, „Ale i -," začal, ale já se to rozhodl utnout.
„Kdo interpretuje Nietzscheho z vytržených citátů, podvádí," citoval jsem na oplátku já. Když vám slova do úst vkládají jiní, třebas i nebožtíci, málokdy něco vypadá jako hádka, nanejvýš jako špatné divadelní představení.
Lorenzo by mi nejspíš rád něco vmetl do tváře, ale nejen, že jsem použil téměř neprůstřelnou větu, navíc se v té chvíli otevřely dveře. Stála v nich dáma, dobře opálená, a navíc dobře živená a chvíli se tvářila zmateně. Pak se rozesmála a vrhla se mému příteli do náručí. I přes silný přízvuk, který se mi jakožto cizinci špatně luštil, jsem něčemu málo porozuměl, přinejmenším větě, „A přivedl sis i kamaráda!"
Zase jsem se na něj podíval, tentokrát s pobaveným výrazem. Přivedl si ,kamaráda', navíc pod falešnou záminkou. Co se mě týkalo, šlo o únos a nebyl jsem si jistý, jak to je ve Španělsku, ale v mé domovině byl únos nezákonný.
„Jsi úplně vyhublý!" lomila ta afektovaná paní rukama, „Pojď dám ti něco k jídlu." Nechtěl jsem jí říkat, že kvůli své postavě musím vstávat před šestou ráno, abych si mohl zaběhat. Navíc jsem si nebyl úplně jistý, že bych to zvládl vysvětlit španělsky. Brzy jsem už seděl na gauči, obklopen fotkami dětí a jejich výtvory. Za chvíli se ke mně v mé samotě v něčem, co by obývákem nazval jenom nepřítel dobrého vkusu, připojil Lorenzo.
„Omlouvám se za mámu, vždycky je ráda za hosty," poznamenal, naštěstí už anglicky a nenápadně mě pohladit po ruce. Celkem rychle po naší ranní diskuzi vychladl, ale to pro něj bylo typické.
,,Tvá máma mi vadí ze všeho nejvíc," odpověděl jsem mu, zdaleka ne tak naštvaně, jako spíš mírně zrazeně, „Vadí mi," dodal jsem po pomlce určené pro jeho nechápaví pohled, „Žes mě vyvlekl z kampusu,posadil do auta, vezl v tom tvém křápu několik hodin, a to všechno jenom proto, že jsi naprostý magor."
,,Nejsem magor,"namítl, ale bez výsledku. Tohle mi řekl v různých obměnách během jízdy několikrát. Ocenil jsem, že se nezmínil o faktu, že náš výlet rozhodně několik hodin netrval. „Jen mám rád svou sestru."
„Mezi, mít rád' a bát se o její věneček je rozdíl!" oponoval jsem. Jsou věci, se kterými vám ani parafrázování klasiků nepomůže. Alespoň jsem pochyboval o tom, že by tohle kdy někdo řekl.
Byl jsem rád, že jeho mamka anglicky moc nerozumí, alespoň mi to ten španělský pošuk tvrdil, u jeho sestry to však tak jisté nebylo. Ani jsem si nevšiml, že vchází do pokoje.
„O čem se bavíte?" zeptala se a tím nás opět stáhla ke svému rodnému jazyku. Zdálo se mi, že s angličtinou je zde seznámeno jenom velmi málo lidí. Na druhou stranu, alespoň jsem pochopil Lorenzovi obavy. Jeho sestra, navlečená do velmi krátkého topu s velmi hlubokým výstřihem byla nejen krásná, ale navíc, a že to o sestrách svých kluků moc často neříkám, měla co ukázat. Se svými proporcemi by mohla dělat reklamu na plastické operace, přestože jsem pochyboval, že nějakou podnikla. Jinak by si nejspíš nechala narovnat římský nos, snad jedinou vadu na svém obličeji.
Asi jsem zíral moc intenzivně,protože mě Lorenzo pod stolem kopl do nohy. Zato Armida se jenom usmála, ne nějak zvlášť smyslně, prostě jako mladá holka, které v obýváku sedí tak výstavní kus jako já.
Prošla kolem nás do kuchyně a ublížený výraz si pro jednou přivlastnil Lorenzo.
„Máš pravdu," řekl jsem, ač nerad, „Měl by ses o ni bát, ale stejně mi přijde jako blbost, abys ji pořád hlídal."
Složil si hlavu do dlaní, „Možná, ale ty neznáš Španělky."
Nadzvedl jsem obočí. Jako by on měl o ženách ponětí.

Než jsme to stihli dále rozebírat, přišla do pokoje Lorenzova matka a nesla s sebou kastrůlek se silně vonící omáčkou. Nebo to snad byla polévka? Během svého pobytu ve Španělsku mé tělo přežívalo na pizze, kterou nejspíš dělali ukrajinští imigranti v té nejlevnější špeluňce a na číně, pokud jsem tedy obědval venku. Mnohem častěji mi musely vystačit studentské speciality ve stylu párků z varné konve. Ve výsledku tak nebylo divu, že mé znalosti místní kuchyně se rovnaly mým znalostem astrofyziky. Mimochodem, v Salamance jsem byl kvůli Filozofické fakultě.
Chvíli po své matce přišla i Armida, nesoucí příbory a talíře. Nebylo divu, že byl Lori takový vazoun, protože při bližším pohledu působila omáčko-polévka neskutečně tučně. Já však po ničem zdravém netoužil, mně stačil fakt, že je to teplé a domácí. A jak se říká – jste to, co jíte.
„Takže," začal jsem velmi pomalu, „Něco málo už jsem o vás slyšel." Lorenzo po mně střelil pohledem. Zdálo se mi, že mírně zavrtěl hlavou. Nebyl jsem si jistý, co naznačuje, proto jsem přirozeně pokračoval dál, „A prý se chystáte na nějakou tancovačku." U posledního slova jsem skoro protočil panenky. Horší slovo pro party snad neexistovalo, ale jiné synonymum jsem ve španělštině neznal.
Paní Stacciová se rozesmála, „Jenom Armida," vysvětlila. Tohle jsem ještě pochytil. Dále už to bylo horší.
„Prý tu vymetá všechny pařby," tlumočil mi to její syn ustaraně.
„Vážně to řekla takhle?" zeptal jsem se a usrkl z polívky. Byla horká, ale jinak skvělá.
„Co to povídá?" přidala se právě pomlouvaná. Povzdechl jsem si. Tohle vypadalo na dlouhý víkend.