Something

-mÁ Malá čÁSt-

Jméno jsem si mohla vybrat sama. Nevzpomínám si na všechno, ale na tohle ano.

Najednou jsem mohla vidět, viděla jsem svůj stín. Jak někdo běží, světlo se postupně vytrácelo a zase vracelo. Beton pod nohama ubíhal. Můj dech již nestačil. Přes slzy, přes ten přidušený křik jsem začala cítit tu obrovskou propast uvnitř mého hrudníku. Kdyby... kdyby přestala.. kdyby začala zpomalovat, kdych mohla vykřiknout. Chtěla bych vykřičet své jméno do světa, aby si ho si mohli poslechnout. Aby mě mohli slyšet.
Ale nešlo to, ještě ne, jako bych nenašla hlas. Jen jsem se dívala, jak postupně zpomaluje, jak si chce otřít slzy. Místo toho však je začne opět polikat společně s již hlasitějšími vzlyky. Poslední výkřik, hlasitý pro ni. Neslyšný pro okolí. Noc pohltila ji, i její výhled pro budoucnost. Budoucnost.. pojem, který si lidstvo pouze vymyslelo.Ale ona neexistuje... nemůže. Kdyby byla,.. byla by i naděje na ni. Opřela se o zábradlí, pevně, oběma rukama, nechtěla ztratit rovnováhu. Už ne. Jen... kdyby se mohla schovat, schoulit do klubíčka a jen počkat. Na cokoli. Možnosti útěku však nebylo. Tohle byl její život! Ona ho chtěla prožít, žít a nakonec zemřít.
Zadívala se na hladinu klidné řeky a já společně s ní.
Tohle by mohl být pro ni výchozí bod. Teď se může rozhodnout, jak dál. Ona mohla učinit to rozhodnutí. Její život, její rozhodnutí, její činy. Tak ráda by se postavila vzspřímeně proti svým problémům... mohla by? Dovolil by jí to její strach?
..nejspíš ne. Zapřela se o tlustý kov, vzlyk v podstatě vyplivla.. byla na sebe naštvaná, naštvaná na svoji neschopnost, na to, že nedokáže zvládnout své problémy. Své malicherné, prťavé problémy. Proč? Proč tohle neni schopná vyřešit. Lidé mají daleko větší a dokáží to, proč ne ona? Hnusila se sama sobě.
Mohla bych jí pomoct? Říct jí, že není sama? A že už nikdy nebude? možná. Pokusila jsem se něco říct, pohnout. Pohnout vlastním tělem, ale nešlo to. Cítila jsem jen své bělající klouby. Ruce, jež se celé klepaly. Zatlou čelist. Napjaté nohy. Jako by se chtěla utkat s tím zábradlím. Jako kdyby ten chladný kus kovu mohl představovat její problémy. A ona by našla odvahu se jim postavit.
Najednou vše povolilo, ona se celá svalila do mokré trávy. Zadívala se na hvězdy. Byla sama. Jen ona, její utichající myšlenky, nyní byzvládné tělo. Vlastně... to je vše. Vše, co ona je, co tvoří její osobnost je nyní na tom mokrém prořídlém trávníku. Jako by to byl špatný vtip, který momentálně sdílí s osudem. Ten pocit, kdy si uvědomila, že je vlastně úplně docela sama,.. věděla to. Už dlouho. A již dlouhou dobu se tak cítit nechtěla. Vlastně,.. proč by se tak měla cítit? Proč by měla jít dál, zítra vstát, nasnídat se a předstírat, že nic z toho se nestalo? Proč? Jaký.. jaký je Ten důvod? Ten důvod, který by jí určil, že má jít domů, do své postele. A zítra vstát. Jak to, že ho ona nevidí?
A co já? Ne, já jsem tu pro tebe. Teď. V tuhle chvíly, na tomhle místě. Nesmíš to vzdát!
Začala se zvedat. Pomalu. Začala vnímat svůj dech, cítila v prstech jednotlivé trsy trávy. Viděla všechny hvězdy, jako celek, jako jednotlivce. Už žádné slzy. Tohle je její rozhodnutí, rozhodnutí, čeho nikdy nebude moct litovat. Bez litobání, bez slitování. Studený kov se opět dotkl jejích dlaní. Poprvé,.. poprvé za svůj život stála pevně na zemi, vzpřímeně.
Postupně, prochladlými prsty, rozepínala zip bundy. Stáhla si čepici.
Bunda dopadla na zem a s ní tu zůstaly i boty s ponožkami. Mohla jsem jen cítit, jak mi nabíhá husí kůže, když se má chodidla dotkla hlíny. Následně přelezla zábradlí. Zůstala na druhé straně, stoje na nejnižší příčce opíraje se stehny o nejvyšší.
Dívaly jsme se na klidnou hladinu. Já i ona. Já plná strachu, ona osamocenější než kdy jindy. Zrychlil se nám dech, všechny mé pokusi se projevit, pohnout... něslo to, jediné, na co jsem mohla myslet, bylo na to, co chce udělat ona. To nesmí! nemůže. Kontrola nad dechem jako by se jí vrátila. Začala dýchat jen nosem. Nemyslela. Byla jen ona, její schránka. Nic jinýho. Ona, jako osoba, jako duše... nepoznávala se. Jako by už delší dobu jen přežívala. Ne-žila. A potom.. k čemu je žít, když ne-žiješ? Už žádný slzy, žádný křik, žádná samota. Žádná díra v její hrudi. Už nebude sama v místnosti plné lidí.
Kdybych mohla něco říct.... ona však se ve zlomku vteřiny odrazila. Ledová voda jí zabrání se pohnout, postupně. Zábrání jí se nadechnout. Bude ale moct vzhlížet nahoru, do nekonečného stále se rozpínajícího prostoru.
Při prvním dotyku vody se zadrženým dechem... v tu chvíly, ve ten moment. Jsem vykřikla. Z plných plic. Ať to ona slyší. Není a nebude sama. Já tu budu s ní. Už napořád. Že já ji neopustím. Když jsme se ponořily do ledové dody, šok mi dovolil to, na co jsem čekala. Vykřikla jsem, ale ne už jen do hlavy. Už jsem nebyla jen myšlenka. Otevřela jsem nyní již má ústa a do vody vyslala zvuk. Viktorie.
Začala jsem plavat. Já. Ne ona. Kopala jsem nohama, nabírala vodu rukama.

Já.. ne ona. Když jsem tehdy vstala na břehu. Promrzlá, mokrá s chvějícími se prsty, vstala jsem. Mohla... já mohla vstát. Já, ty svaly mě poslouchaly, mohla jsem jim říct ať mrknu víčky a ony to udělaly. Byl to zázrak. 
Ona si to nejspíš nebude pamatovat, ale až se probere. Řeknu jí to. Řeknu jí všechno, co jsem řekla, když neslyšela. Já tu jsem a budu pro ni. Už navždy. Jsme jedno tělo. Navěky spojeny jedním cílem. Žít.

...
1.nadpis je dělaný takto schválně
2.prosím, je to má prvotina, dopředu se omlouvám za pravopisné chyby
A 3.je důležité pořádně číst, jestli se jedná o Ni nebo o Mě.

Moc děkuju, že jsi došel až sem. Tato povídka vznikla z důvodu, že jsem narazila na poruchu osobnosti, což se v ní promítá, a zaujala mě. Nejedná se o schizofrenii. O té bude další, pokud se nějak dokopu, abych ji vydala. Napsaná už je.
Budu vděčná za každý komentář, který napíšete... pokud si to někdo teda přeče.

925 slov