Dračí dědička

PROLOG

Ranní slunce ozářilo různobarevná okna paláce a tisíce střech domů sedící tiše v podhradí. Probudilo ospalé rostliny, hladové živočichy, spící lidi, ale ne vrahy. Vrazi vždy vstávají za temnou přikrývkou noci.

Ta noc byla osudná. Bez ní by se neodehrál příběh. Bez ní by se nepřepsala historie. Bez ní by magie nenašla svou vládkyni...

***

Prásk! Socha hlavy bývalé panovnice spadla s velkou rychlostí na zem. Malé kousky kamene dopadly na zem, některé viditelně poškodily velké obrazy. Jindy neutrální oči postav z obrazů jakoby kouzelně ožily. Přece jen, vidět tuto scénu: Vrah honí princeznu. Ale nemá v úmyslu ji zabít - spokojil se s jednou vraždou. S vraždou krále.

Dívka běžela rychlostí, jakou jí to její boty na podpatku dovolovaly. Záře měsíce jí v útěku moc nepomáhala a běh jí znepříjemňovaly nejen boty, ale i dlouhý konec šatů.

Vrah si nemohl vybrat lepší den. Dnes byl den letního slunovratu, kdy se ale zároveň oslavoval i den, kdy na trůn před sto lety usedla první panovnice Skellet I. Jediný okamžik, kdy služebné měly povoleno odejít z paláce před probuzením měsíce. Jediný okamžik, kdy hrad po odbití dvanácté hodiny noční opustí všichni strážní.

Pronásledovatel s katanou v ruce pronásledoval tak bedlivě princezninu vysokou postavu, že si nevšiml malého střepu vázy, kterou dívka shodila záměrně, aby pronásledovatele zdržela a zranila. Vrah sice šlápnul na malý střep, ale bylo to k ničemu, jelikož to ani necítil a běžel se stejnou rychlostí dál.

Princezna se otočila, aby zjistila, jak velký má náskok před pronásledovatelem. Jenže princezna už tak velký neměla. Pouze pár stop. Vrah sice mohl katanu vrhnout, ale to v plánu neměl. Měl to zakázané od svého mistra. Jeho úkol zněl jasně: Zabít krále, princeznu zajmout.

Muž už měl honičky plné zuby. Vrhnul katanu tak, aby se zasekla o noční košili dívky a ta upadla, přesně, jak měl vrah v plánu.

Před očima se jí zjevila smrt. Už nedoufala ve šťastný konec. Vzdala veškerou naději pro přežití. Nemělo smysl volat o pomoc, i když se o to už pokoušela, ale stejně nikdo nepřišel. Vrah k ní přispěchal. Jeho identitu kryl šátek přes obličej s dírami na oči.

Pronásledovatel vytrhnul velmi silnou a ostrou katanu ze země. Zřejmě katana z království Mauradena, pomyslela si princezna Skellet II. Dovtípila se tak, že vrah musí být z toho království.

Už se chtěla zase vydat na útěk, ale ten někdo ji pevně chytil silnou rukou za loket, až nezřetelně zavřískala bolestí. Když vypadalo, že jí muž chce zabodnout zbraň přímo do hrudi, přece jen Skellet zkusila potichu a prosebně zaškemrat: „Prosím, ne... Nezabíjejte mě."

Vrah povytáhl jedno obočí. Pak se nad princezniným škemráním uchechtl a posmívačně zašišlal: „Tak malá prinsesniška nám proší o milošt." Pak už vážně dodal: „Máš štěstí. Teď tě nezabiju... Ale za chvíli možná ano." Princeznou projela další vlna strachu. Co myslí tím: Za chvíli možná ano?

***

Kola prudce narážela do kamenů. Nevěděla, kam ji únosce veze. Měla svázané ruce i nohy, přes oči uvázaný šátek a přes ústa roubík. Cítila na rukou a nohou odřeniny od provazu. Chtěla brečet, chtěla křičet, ale nemohla dát najevo svoji slabost. Nechtěla dělat potěšení svému vězniteli.

Jeli dlouho, alespoň šest hodin. Princezna byla úplně vyprahlá, kručelo ji v břiše, když najednou vůz zastavil. Věznitel k ní přišel, strhnul jí z očí šátek. „Tak princezno, konečná!" Jakmile ji opustila tma, zaštípalo ji do očí nečekané světlo.

Konečně uviděla věznitele. Rád se opaloval. Měl kaštanově zbarvené kudrnaté vlasy po ramena. Byl napůl slepý. Levé oko měl slepé kvůli ošklivé protáhlé jizvě. Jeho pravé oko mělo pomněnkovou barvu. Na obličeji se mu hlavně vyjímaly hluboké lícní kosti. Kdyby nebyl její únosce, byl by jí docela sympatický.

Vytáhl dýku. Dívka už se smířila se smrtí, když v tu chvíli jí muž přeříznul provaz u nohou a hodil ji na zem. Snažila se i přes roubík zeptat, kde je, ale sotva něco vyslovila. Věznitel jakoby jí rozuměl a tak dodal: „Jsme v Arsii, Zemi pouště. Tuto zemi mám rád. Slunce a písek. Krásně se tu opaluje, jak už jsi na mně jistě zpozorovala.

Tady se nudit nebudeš. Ne, ne, ne," zakroutil hlavou a upřel pohled na princeznu. „Tady budeš muset pracovat. Zkrotí tě."

A dýkou přetrhnul princezně roubík z pusy. Dívka ucítila, jak jí malý pramínek krve stéká po tváři. Konečně mohla promluvit.

„VY IDIOTE!" začala zvyšovat hlas, ačkoli skoro nemohla mluvit. „Jak jste mohl zabít mého otce?! To si odnesete. Jen počkejte, až vás můj otec..." zarazila se. Vždyť už otce nemá. A matka? Matku nikdy nepoznala. A jako unesená princezna, která pouze ví, že se nachází ve velké zemi Arsii, toho moc nezmůže.

„Došla ti slova, co? A co si odnesu? To ty si to spíše odneseš," hrubě strčil princeznu a ta už opět upadla na zem.

Přiběhl k nim nějaký muž. Byl trochu při těle, oblečený do útlého pruhovaného trička, jaké nosí námořníci a do hnědých velice volných kalhot. Obličej měl pokrytý bílým šátkem. Aby ne, země Arsie je známá pro pouště a velké teplo. „Ahoj! Vítej zpět! Zdržíš se tu chvíli?"

„Ne. Víš proč..." odpověděl únosce a pohlédl na dívku. „To je ona."

„Tahle? Tahle ubožačka. Čekal jsem něco lepšího... Říkáš princezna?" zavrtal oči do vstávající dívky, která měla na obličeji písek.

„Právoplatná dědička trůnu," kývl vrah.

„Tak to jsem tu ještě neměl... Nuže... tak já se s tebou rozloučím. To víš, čas letí a za chvíli bude oběd," zasmál se cizí muž a vrah s ním taky. „Rád jsem tě zase potkal."

Vrah nic neřekl. Pouze kývl a nasednul zpět do dřevěného vozu. Popohnal koně a ti se rozjeli. Odjížděl.

„Tak slečinko," vzal za vlasy princeznu, „vítej ve svém novém domově..."