Sedím. Koukám kolem sebe a nevidím nic jiného než prázdno. Tiché, mrazivé prázdno. Jde slyšet šum stromů. Nasazuji si sluchátka do uší a snažím se odreagovat. Mám pocit úzkosti. Přemýšlím o sobě a o lidech v mém okolí.
Abych se trošku představila tak se jmenuji Angela, je mi 19 let a studuji medicínu. Přemýšlím nad lidským organismem. Srdce. Plíce. Ledviny. Tepny. Žíly. Kosti. Svaly. Je to jen jedna z mála věcí co lidský organismus potřebuje. Jak by vypadalo naše tělo kdyby nemělo kosti a svaly ? Leželi by jsme na podlaze jako zmačkaná hromádka slizu. Nemohli bychom se pohnout, jít se najíst, napít nebo vyprázdnit. Nepřežili by jsme ani 3 dny.
Naše tělo je náš život. Lidi páchají sebevraždy aby nemuseli být na tomto světě. Podle mého názoru jsou lidi, kteří si sáhnou na vlastní život velmi odvážní. Ta odvaha si vůbec ublížit. Ten člověk musí být psychicky úplně na dně.
Lidi by si měli vážit svých životů a to i přesto, že nikoho nemají.
