Vítr to ví... (Wolfstar oneshot ff)

Vítr to ví

To ví snad jen déšť a vítr kolem nás... Tato slova mu zněla v hlavě, když vycházel ze slavnostní večeře ve velké síni, jež symbolizovala začátek nového školního roku a on, Remus Lupin, zde bude učit obranu proti černé magii. Byl Brumbálovi vděčný, že tuto práci dostal, avšak radost z tohoto místa nemohla ani zdaleka přebít smutek a bolest, jež už třináct let sídlila v jeho srdci. 

"Sirie poběž, nebo na nás nic nezbude!" křikl ke svému příteli a chvilku počkal, než ho Sirius dohnal. Potom se opět rozběhl k velké síni, kde na ně čekala večeře. Nebo v to alespoň doufali. 

"Reme, jen chvilku," chytil ho za nadloktí a otočil k sobě. Hned potom mu věnoval jeden rychlý polibek. "Miluju tě," usmál se.

"Já tebe taky," odpověděl Remus, "ale už vážně musíme jít, nebo zůstaneme o hladu," kývl směrem k síni a ruku v ruce pokračovali v cestě. 

Remus bouchl dveřmi a nechal slzy, aby se dostaly ven. Zadržoval je celý den, už dál nemohl. Vzpomínky na něj útočily a on neměl dost síly, aby se je pokoušel zastavit. Už se ani nesnažil, nechtěl ale, aby to na něm někdo poznal, takže vždy truchlil jen ve chvílích, kdy byl sám. Zamyšlený a zlomený natolik, že by se nejraději na všechno vykašlal a prostě umřel. 

"Ne, Neberte mi ho! NE!" křičel Remus. Přes slzy neviděl, když mu před očima bystrozoři odváděli Siria. Padl na kolena, nehty zaryl do země. Přišel o svého druha. O někoho, koho si nevybral jen on, ale i jeho vlkodlak, který teď bolestně vyl. Remus se svíjel na zemi v křečích způsobených pláčem. Slzy se draly na povrch a on neměl sílu to zastavit. 

"Ne..." vydechl přiškrceně, "Nechte ho, nic neudělal..." šeptal, ačkoliv věděl, že jeho milovaný je dávno pryč. Rozmazaně viděl, jak se nad ním tyčí postava v černém. 

"Remusi," zašeptal muž nad ním a klekl si. "No tak, tohle je k ničemu," nesl se k němu dál uklidňující hlas. Nemohl. Nechtěl vstát. 

"Vzali mi ho," dostal ze sebe, hlasivky ho zradily, když pokračoval: "On nic neudělal, ale vzali mi ho..." vzlykal. Severus mu pomohl na nohy a přemístil se. 

Vzpomínal na to, co pro něj Snape všechno udělal. Nechal ho třináct let bydlet v jeho domě, zatímco on pracoval v Bradavicích. O prázdninách spolu trávili dost času a Remusův stav se výrazně zlepšil, ale ani to ho nedonutilo zapomenout.

Nechal slzy téct a nakonec se uřval ke spánku.

---

Uběhl právě měsíc a Remus na tom byl hůř a hůř. Mířil do svých komnat, kde měl v plánu celý den koukat do stropu a vzpomínat, když si všiml dopisu, jenž ležel přede dveřmi. Zamračil se. Kdo by mu tady takhle nechával dopis, když mohl poslat sovu? Nicméně, po chvíli váhání dopis sebral a vešel. Dveře opět zabouchl, jak už bylo jeho dobrým zvykem, posadil se do jednoho z křesel u krbu a dal se do čtení. 

Reme, 

neměl jsem se ti jak jinak ozvat, proto tohle řešení. Už je to třináct let a musím říct, že mi chybíš každým dnem víc a víc. Jediné, co mě drží při životě, jsou myšlenky na tebe a vzpomínky na nás. Chtěl bych tě zase vidět. Pokud i ty mě, sejdeme se dnes v osm hodin v Chroptící chýši. Miluju tě. 

Sirius

Remus četl ty řádky pořád dokola. Nemohl uvěřit tomu, že je to opravdu od něj. Kdyby mohl, zakřičel by to na celý hrad. Uvidí ho. Uvidí Siriuse. Konečně! Na tváři se mu usadil zářivý úsměv. Už jen čtyři hodiny, pomyslel si. Nejraději by se tam rozběhl hned. 

Místo toho ale zamířil do sklepení. Musel za Severusem, chtěl mu to říct. Věděl, že jestli ho někdo vyslechne, tak on, proto se taky rozběhl ke schodišti, schody bral po třech. Málem vrazil do několika brnění a o poschodí níž skoro přerazil paní Norrisovou, za což si vysloužil nepěkný pohled od Filche stojícího opodál. Jen tak tak se jí vyhnul, omluvně se na školníka usmál a běžel dál. 

Nedočkavě klepal na černé dveře kabinetu lektvarů, tvář mu zdobil široký úsměv a možná by do dveří udělal díru, kdyby se neotevřeli a Severus nezastavil jeho ruku těsně před svým nosem. 

"Reme, co se děje?" vyhrkl překvapením, které se ještě zdvojnásobilo, když mu Remus padl do náruče a pevně ho objal. Po pár minutách se odtáhl a podal lektvaristovi dopis. Ten si ho podezíravě přečetl, ale jen co dočetl první řádek, překvapení vystřídala radost. 

"Skvělá zpráva, koukej mu náležitě vynahradit těch třináct let," řekl potichu Snape a tentokrát to byl on, kdo druhého muže objal. 

---

Se Severusem strávil příjemné tři hodiny a  probíral s ním, co bude, až Siriuse uvidí. Jelikož Severusův dům byl i nadále napůl jeho, domluvili se, že Sirius bude tam, než se obnoví proces. Měl radost, že si o tom mohl s někým promluvit. Natěšený odnesl dopis zpět do svých komnat a vzal si slabší kabát, přece jenom byl večer a venku nebylo nejtepleji. 

Prošel pod vrbou mlátičkou a stanul v polorozpadlém obývacím pokoji, pokud se to tak dalo nazvat. Spozoroval na staré, kdysi červené, pohovce velkého černého psa a srdce se mu rozbušilo tak, že by se za to nemusel stydět ani zvon v bradavicích. Sirius se přeměnil do lidské podoby a Remusovi se zasekl hlas i dech. Vypadal elegantně, vlasy i vousy měl upravené a oblečení čisté. 

Rozběhl se k němu a přitiskl ho k sobě. 

"Sirie..." vydechl do jeho vlasů. 

"Reme..." 

Nečekal na nic, přivřel oči a nechal rty vyhledat ty druhé. Do polibku dal všechno, touhu, cit, ale hlavně bezmeznou lásku, kterou k němu cítil. 

"Řekni mi, že to není jenom sen," zašeptal do polibku. 

"Jestli jo, nechci se probudit," odpověděl Sirius a znovu ho políbil. 

Čekali na tuhle dokonalou chvíli tak dlouho. Svět kolem nich přestal existovat. V celém vesmíru byli jen oni dva, stvořeni pro sebe, a jejich nekonečná láska. Kdyby teď někdo přiběhl s tím, že začala válka a naběhl tam znovuzrozený Voldemort nebo sám ministr kouzel, bylo by jim to úplně jedno. Konečně měli jeden druhého a na ničem jiném už jim vůbec nezáleželo.  

---

Tak, první příběh je tady! Krátká jednodílovka na pár Sirius Black a Remus Lupin. Doufám, že se vám líbila. Pokud chcete pokračování, stačí napsat. Za všechny ohlasy, komentáře, hvězdičky, sdílení nebo follow budu moc ráda. :)