Novorozenci

Novotozenci

                                                                               JASPER

Byla krásná, vlahá noc, jen mírný větřík foukal a čechral mi vlasy. Seděl jsem před stodolou a pozoroval nebe, které bylo poseto tísícem hvězd, bylo to překrásné. Užíval jsem si samoty, ticha a předeším klidu, nechtěl jsem cítit žádné emoce, toužil jsem prostě vypnout a na nic nemyslet. Zavřel jsem oči a vnímal jsem vůni přírody, naprosto dokonalé.

"Jaspere?" vyrušil mě hlas mého přítele Pettera, zavrčel jsem, ale pak jsem se na něj podíval.

"Co se děje, Pettere?"

"Promiň, že tě ruším, ale Maria nás chce vidět." odpověděl, povzdychl jsem si, co zas Maria chce, ti novorozenci jsou už vycvičení. Vstal jsem a šel s Petterem za Mariou, došli jsme do jejího stanu, Maria byla naštvaná, přímo vzteklá, vůbec jsem nechápal proč, přesto jsem se jí snažil uklidnit.

"Jaspere, tvoji novorozenci už jsou rok staří, víš co to znamená?" ptala se Maria a já přikývl.

"Ale Mario, né všichni jsou rok starý, nechceš abychom je zabili všechny, že ne?" zastával se mě Petter, ale Maria se na něj podívala takovím způsobem, že Petter byl raději zticha.

"A kde mám najít další, když chceš, abych je všechny zabil?" zeptal jsem se a děsil se toho, co mě čeká, co zas budu cítit, nenáviděl jsem tu práci a mnohokrát jsem uvažoval, že uteču, ale Maria by mi to nikdy, nikdy nedovolila.

"Kousek odtud je vesnice, tam jsou lidé, které změníš a Jaspere, nechci žádné svědky." vyhrožovala Maria a já, jako poslušný beránek přikývl a odešel s Peterem.

"Přiveď mi je jednoho po druhém do stodoly." prosil jsem a Peter mě poplácal po rameni a já odešel do stodoly a psychicky se připravoval na to, co budu muset udělat, ale na to se připravit nedá.

"Chtěl jsi něco Jaspere, zase budeme bojovat o další území?" ozval se za mnou hlas mladého muže, kterého jsem před rokem prvního změnil. Vnímal jsem jeho emoce, byl klidný a čekal další rozkazy. Přistoupil jsem k němu a poplácal ho po zádech, pohlédl na mě s úsměvem, sklopil jsem oči, nesnesl jsem jeho přátelský pohled. Upíří rychlostí jsem ho chytil pod krkem, nával jeho strachu a překvapení mi nezábránil v tom abych ho zabil. Musel jsem se uklidnit a s Petterem který právě vešel do stodoly, jsme ukryli tělo za stodolu.

"Mám ti poslad dalšího?" zeptal se opatrně, věděl, jak je to pro mě těžké.

"Pošli další." odpověděl jsem a Petter mě poslechl.

Další byl mladý muž, byl to dobrý bojovník, ale i jeho jsem se musel zbavit, Když vešel, viděl jsem jeho tázavý pohled. Bez vysvětlení jsem ho popadl ze zadu, začal se bránit a pro mě to bylo o to těžší, jeho negativní emoce, byli velmi silné a já měl tendenci ho pustit, ale nakoce jsem rychle ukonči svoje i jeho trápení, tiché křupnutí a bylo po všem. Opět jsem s Patterem uklidil tělo a já poprosil Pettera, aby přivedl dalšího, nejistě se na mě podíval, ale pak poslechl.

Další novorozenec, kterýho mi Petter poslal , byl chlapec, kterému bylo teprve pátnáct, našel jsem ho v lese, kde se procházel, byl velmi pobledlí věděl jsem, že je nemocný, když mě spatřil bál se mě, ale já mu nabídl pomoc, aby neměl bolesti. Souhlasil s mou nabídkou a tak jsem nevynného chlapce, porměnil a dal mu nový život. Chlapec mi byl velmi vděčný a měl mě rád, ale já se nechtěl a především jsem nesměl navazovat přátelství s novorozenými upíry, jedinný Petter byl vyjímka.