1918

Osoba smrti

Zdravím,
mé jméno je Jan, Jan František Šachta.
Jsem jedním z legionářů, na východní frontě. Příběh, který právě vpisuji do stránek mého deníku, by mohl sloužit jako varování, pokud jej budu schopen dovést domů, a nebo jej někdo nalezne.

Jednoho dne jsem se vzbudil a neměl jsem páru o tom, kde, nebo kdo jsem, byla jen jedna věc, která mi došla a to ta, že jsem ležel na lůžku, ke kterému jsem byl připoután a jel vlakem, ten dunivý zvuk, záchvěvy ze strany na stranu a velikost pokoje tomu napovídala. Tak jsem tam ležel, nevědějíc, co bych mohl dělat, ale jelikož jsem mohl otáčet jen hlavou, a to ještě v omezeném úhlu, kvůli polštáři, tak jsem se na moc nezmohl. Začal jsem si místnost důkladně prohlížet. Byla velice nepřirozená, na ložní vůz, který bývá doma u rychlíkových souprav byla moc velká, bez jakéhokoliv polstrování, bíle vymalována a ještě tam byly ty popruhy.

Mé úvahy začaly být velice znepokojující. Začaly se mi hnát hlavou myšlenky smyslu: Je toto snad vězeňský vůz, pokud ano, co jsem provedl?, To můj skutek byl tak odporný, že mne dali do zvláštního, abych neohrozil další vězně?, nebo jestli snad netrpím třeba syfilitýdou a nedali mne do separace, abych nenakazil nikoho dalšího a nebo jsem velmi nebezpečný blázen, a proto mám tato skoro deset centimetrů široká a asi půl centimetru vysoká pouta z kůže hovězího dobytka? Čím více jsem přemýšlel nad těmito věcmi, tím více jsem byl unaven, přecejen byla pěkně hluboká noc.

Z ničeho nic začal vlak docela prudce zpomalovat, bylo slyšet pištění brzd, kolébání výrazně zpomalilo a uklidňující dunivý zvuk přestal být slyšitelný. Bože můj, co se to jen děje. Brzdy ztichly, tedy nejen ony, ztichl snad celý svět, nebo mi to tak přišlo, tedy jen na chvíli, pak jsem se zaposlouchal a do toho ticha začal pronikat zvuk, zvuk připomínající zpěv. Zpěv, nebo chorál, nebyl jsem si zcela jist, zda-li nemám slyšiny. Zpěv zesiloval.

Najednou kolem mne šla jakási osoba. Ozval jsem se. Tento člověk se zarazil, otočil, povolil mi pouta a zeptal se,, Jane, jste v pořádku?" ,,Já ano, jen se mi zdá, že mám slyšiny", mýlil jsem se. Ten chorál byl opravdový, Ondřej, ta osoba, jej slyšel také, vysvětlil mi, že jedu v nemocničním voze vlaku československých legií, a že jsem tam ležel již půl druhého měsíce z toho důvodu, že jsem dostal ránu do hlavy a už ani nedoufali, že bych se kdy probudil ....

Do chorálu se přidal těžce dunivý zvuk, vychází z hlavní našich kulometů, pušek i vší ostatní výzbroje vlaku. Nyní již křičící zvuk stále zesiloval. Vyhlédl jsem z okénka mého vozu. Stála tam ozbrojená skupina bolševiků. Sáhl jsem po pušce, opřené o mé lůžko, vytáhl ji ze střílny a začal pálit.

Co to? I přesto, že jsem měl mířidla správně seřízena a výstřel jednoznačně vyšel, postava se ani nepohnula. Přebyl jsem, prásk, přímo do hlavy. Postava lehla, ale než jsem nabil další střelu, stála znovu na nohou. Vystřelil jsem do vedlejší osoby. Hlava se jí rozletěla do všech směrů a tělo se jí složilo k zemi.

Ozvala se rána. Na mou duši, znělo to jako kdyby někdo praštil velkou palicí praštil do vnějšího obložení vagónu. Bylo slyšet jak odlétají třísky. Přišla druhá rána. Vůz se zatřásl. Po další ráně bylo vidět, jak se dřevo vozu začalo lámat a praskat, vytáhl jsem pušku a zamířil na místo, kde se objevila puklina. Další rána byla mnohem větší, byla to rána z kanónu a prostřelila vagón skrz na skrz. To co následovalo mne bude asi děsit do konce mých dní. Z té díry se po mně začala sápat ruka, tedy spíše ohořelý pařát. Vlak už jel docela rychle, a tak jsem zamířil do toho otvoru, najednou se tam objevila tvář příšernější než sama smrt, a pak prásk, vystřelil jsem. Zásah ta ohavnost spadla z vlaku a zachytila se o strom. Poslední co jsem viděl bylo, jak to utíká za vlakem. Viděl jsem, jak to dostalo minimálně deset dalších ran, ze tří kulometů a nic se tomu nestalo.