bez práva na život - sci fi (jednodílovka)

Černí pasažéři

Příběh začíná ve městě Koroko. Že jste o něm neslyšeli? Není divu. Píše se rok 3027 pravděpodobně znáte spíše pojem Země, modrá planeta, či snad jediné vesmírné těleso vhodné pro život. Dávno je to jen Koroko - celoplanetární město s hustou obyvatelstva 60 000 obyvatel na kilometr čtvereční. Ano je to hodně, naše rasa se přemnožila jako kobylky, jedinou možností bylo prchat pryč stejně jako naši předkové z popelem zasypaného města Pompeje. Také to tu tak vypadá, naprosto nevhodné k bytí a s minimální šancí přežití. Blíží se konec, musíme začít znovu, jinde.

Víte, Země není jediná planeta, na které je ,, žitelno,'' ale v jednom měli dávní vědci pravdu... jestli je někde jiná možnost, bude zcela jiná, taková, jakou by nikdo nečekal.Vhodných míst je nám známo hned několik, avšak pro jejich obyvatele jsme pouze imigranti s jinými morálními hodnotami, využitelní jen pro otroctví.

Ale co se dá dělat? Kdo by dal přednost smrti před životem?

Nechceme vyhynout jako dinosauři. Byli jsme možná nejinteligentnější tvorové na Zemi, ale také nejzbabělejší.... Moment...Ach, už je čas odletu

,,Babi, dědo?! Pospěšte, musíme jít! ," Malý chlapec zatahal za rukáv starší dámu s malým příručním zavazadlem a naléhavě ukazoval ke vchodu do lodi. Oba jmenovaní senioři ho následovali po runwayi až k přísně vyhlížejícímu malému muži s výrazně fialovým motýlkem a omračující ,,laserovou věcičkou" nesoucí odborný název ,, LET", v ruce. (věřte mi není to něco co potřebujete vyzkoušet.) Stál na stoličce dokonale převyšující ostatní ,, Věk a postavení.," řekl pisklavým hlasem a povrchně si je prohlížel. ,, dítě a důchodový věk, středního postavení.," odpověděla s obavami v hlase babička. Muž je odměřeně přejel pohledem. Ti tři čekali na konečný verdikt. Chlapík se po chvíli dlouze se nadechl a nekompromisně poklepal propiskou na ceduli za ním. Přednostně mladí lidé, děti a občané vyššího postavení.

Chlapec posmutněl ,, prosím pane mám tam maminku a babičku s dědou musím vzít s sebou,"

Zamrkal dlouhými řasami

,, je mi líto, předpisy jsou předpisy," podle tónu hlasu mu to však nebylo líto ani trochu.

Dítěti začaly téct slzy po tvářích

,,Ale maminka taky potřebuje rodiče," protestoval, ale přerušila ho sama babička

,, Má pravdu Liame, my bychom tu měli zůstat.," posunula mu čepici více do čela a postrčila ho ke vchodu.

,, No tak, nebrzděte provoz...," odfrkl si netrpělivě muž a nervózně přešlápl.

Chlapec se naposledy podíval na své milované a otočil se ke dveřím. S každým schodem se cítil víc sám, pocit byl tak utlačující a prázdný. Jestli chtěl přežít musel je tam nechat. Temná díra se na jeho srdci spěšně rozrůstala. Nemohl odejít s vědomím, že zemřou.

Ta myšlenka v něm zapálila rudý plamen tak, že byl pár rychlými kroky zpátky u toho hlídače a v dlani svíral LET. V tu chvíli se pro něj zastavil čas. Komu chtěl vlastně pomoct sobě nebo svým prarodičům.

Na krátko zaváhal, ale nemohl déle čekat, potřeboval je. Jedním stisknutím tlačítka blízko fialovému motýlku stačilo k bolestnému zaskučení a následnému pádu k zemi toho nemilosrdného pána. Pohled mu momentálně spočíval na dospělém muži ležícím u jeho nohou v bezvědomí. Srdce mu bilo jako o závod a adrenalin měl vysoko nad maximem.

V tu chvíli ho děda vzal za ruku a táhl ho dovnitř do lodi. Proběhli vyzdobenou uličkou z časů hojnosti a zamířily do cestovního prostoru. Vletěli do dveří jako hurikán a některé zvědavé oči se na ně podezřívavě obrátily. Oba staří manželé se vážně narovnali, doufajíc co největší normálnosti se začali vážně oprašovat jako snobský hraběcí pár a odebrali se na volná místa. Brzy okolní svědci znovu věnovali svůj pohled okénku. Stejně tak i Liam. Nadšeně natisk nos na průhlednou desku a těšil se, že konečně odlétá.

,, Dědo? Maminka je na téhle lodi?," zeptal se tiše ,, nevím," odpověděl prostě a smutně se podíval na svou ženu ,, ale určitě jí potkáme.," dodala za něj.

Jejich rozhovor byl přerušen šumem motoru a následným startem. Loď se odrazila od země jako hozená hopsakoule a ohromnou rychlostí vyrazila vstříc jemně prosvětlené temnotě. Všude kolem byla vidět drobná bílá světélka připomínající chladné světlušky.

Lidská mysl se otáčela při uvědomění si, že po tolika letech tuto kdysi překrásnou planetu se strachem opouští. Nikdo neví, jestli to jinde bude lepší nebo jestli je naším osudem být prachsprostými parazity, kteří zapříčiní konec toho všeho i sebe samých. Od zurčících vod zpívající poklidnou píseň času, přes vodopády lámající se na konci světa, šeptající les, šelest listí sesuv půdy a kamínků, které prchají ze skal, bouřlivé noci s burácejícími hromy a děsivými blesky, jarní ódy zpěvných ptáčků doprovázeny slony hrajícími doprovodnou trumpetu, chladný dech zimního větru a teplý letní vánek. Přes všechny majestátní planety a jejich taje, až po všudypřítomné prázdno plné běloucích světlušek seskupujícími se v souhvězdí. Můžeme to všechno zničit?

Nad těmito problémy však chlapec vůbec nepřemýšlel. Jediné co byl schopen dělat bylo s velkým srdcem doufat v lepší časy. Přeci jenom už byli ze vodou. Nic je nemohlo rozdělit. Seděli v lodi tisíce kilometrů od Koroka. Pohodlně si položil hlavu na rameno staré ženy. Chvíli klimbal, než se nechal na průzračné plachetnici slastně odvézt do říše snů.

,, Půjdete s námi," řekl chladně nějaký hlas a vtáhl Liama do reality. Prudce otevřel hnědá kukadla, párkrát zamrkal a odhrnul si tmavé vlasy z výhledu. V uličce u jejich sedadel stál přísně vypadajících vysoký, pobledlý muž s bohatě nagelovanými vlasy a zbraní, která se houpala na jeho zlatém opasku. Pokynul starému páru směrem ke dveřím. Většina očí se soustředila právě na dva černé pasažéry. Chytili se za ruce. ,,Vrátíme se," řekla tiše žena a dala chlapci pusu na čelo. Pevněji stiskla ruku svého manžela a odešli s tím vysokým mužem.

Tmavovlásek chtěl křičet aby ho tam nenechávali, ale věděl, že by to bylo zbytečné. Obrátil pohled zpět k oknu a čekal.

Nevrátili se, je to deset let nekonečného čekání a já už přestal doufat. Nevím, co se tehdy stalo, ale co vím je, že lidé jsou zrůdy bez práva na život. Ztratili ho toho dne, kdy ho sebrali jiným. Kdybych měl druhou šanci, zůstanu s nimi v Koroku. Jenže nemám... tak asi sbohem, někdy v nekonečnu. 

                                                                               Váš Liam.