The power of love

1.

„Elleno, pochop mě, prosím!" naléhá na mě zoufale mamka, když demonstrativně vyskočím na nohy a založím si ruce na prsa.
„Nemám co chápat, mami," zavrčím.
„To si jako vážně myslíš, že ve svých pětatřiceti zůstanu napořád sama?" hájí se.
„To po tobě nikdo nechce, ale stěhovat se? Vážně?" nakrčím čelo.
„Jsme spolu už přes rok, nechci pořád pendlovat mezi ním a tebou," rozhodí rukama.
„Tak se tam odstěhuj sama a mě tu nech!"
„To je nesmysl, sama víš."

Ne, nevím, milá matko.

Když si uvědomím, že s jejím rozhodnutím nehnu, rozběhnu se do pokoje, kde za sebou prásknu dveřmi tak hlasitě, že to sousedé i tři patra nad námi musí slyšet. Zhroutím se vysíleně na postel a vztekle kopu do matrace.
Mám týden na to sbalit celý svůj život do několika krabic a odstěhovat se z krásného Londýna do debilní Kalifornie, tedy do San Franisca. Co tam, pro Krista, budu asi tak dělat? Nikoho tam neznám.

Rozhodnu se zajít ven. Hodím na sebe černou mikinu s kapucí, ze svých delších hnědých vlasů vyčešu vysoký drdol a bez ptaní vyběhnu do ulic.
Mířím do parku, kde se vždycky nachází někdo z naší party. Ani teď tomu není jinak. Na lavičce tam sedí moje nejlepší kamarádka Lulu se svým klukem Markem a olizují se, jako by jim šlo o život.
„Hej?" drcnu do kamarádky, který úlekem poskočí.
„Bože, vyděsila jsi mě kočko."
„Je to v pasti, vážně se stěhujeme," oznámím jim a tím tak potvrdím naše domněnky, které máme už pár týdnu.
„Vážně? Kurva, co si tvoje matka jako myslí?" vyštěkne Lulu a vytáhne si z kapsy krabičku cigaret.
„Na, vem si," strčí mi jeden bílý váleček pod nos a škrtne zapalovačem.
Nasaju do plic těžký kouř a vydechnu.
„Lulu, co mám dělat?"
„A nemůže tě tu prostě nechat?"
„Lulu, je mi sedmnáct, opravdu si myslíš, že by mě nechala v Londýně jen tak?" podívám se na ni nechápavě.
„A co táta?" zeptá se a já cuknu rameny.
„Co s ním?"
„Nemohla by jsi zůstat u něj? Ten přece bydlí i s Teresou na druhé straně Londýna."
„Nejsme spolu v kontaktu," trhnu znovu rameny, uhasím cigaretu a zvednu se k odchodu.
„Každopádně v pátek pořádám rozlučkový mejdan. Mamka jde s holkama z práce na večeři a tak budu mít volný byt," usměju se.
„No tak to berem!" promluví konečně Mark a já mu na očích poznám, že je zhulený jako paprika.

Ještě ve čtvrtek nemám sbalenou jedinou věc. Válím se na posteli a poslouchám písničky, když mi vejde do pokoje mamka.
„Děláš si srandu? Zítra mají přijet stěhováci, a ty se tu zatím jen tak válíš?" vzteká se mamka.
Nevzrušeně si vytáhnu sluchátka z uší a sednu si na kraj postele.
„Jasně jsem ti řekla, že já se nikam stěhovat nebudu," zavrčím.
„Vážně?" založí si mamka ruce na prsa a vyčkává.
„Zavolám tátovi, že se stěhuju k němu," oznámím ji suše a všimnu si jejího vylekaného pohledu.
„To bys mi udělala?" zašeptá.
„A ty mě? Táhnout přes celej svět Bůh ví kam a za kým?" zakřičím a do očí se mi hrknou slzy.
„Víš co, zavolej mu, je mi to jedno," rezignuje a odejde z pokoje.
To šlo až moc hladce.
Vytáhnu telefon a vytočím otcovo číslo. Lulu jsem nelhala, už skoro dva roky jsem s ním nemluvila, vlastně hned po tom, co nám oznámil, že se zamiloval do své sekretářky a stěhuje se k ní.
„Haló?" ozve s v telefonu.
„Ehm- ahoj, tady Ellena," vykoktám ze sebe.
„Elleno? Co se děje?" I po hlase poznám, že je těžce vykolejený z mého telefonátu.
„Chci se zeptat – heh- prostě jestli se k tobě můžu nastěhovat," vyhrknu ze sebe.
Na druhé straně slyším hluboký nádech a pak dlouhé ticho.
„Jsi tam?" promluvím.
„A- ano. Elleno, já – děje se snad něco? Nebo," začne koktat a mě je hned jasné, že byla naprostá chyba mu volat.
„Hele víš co, ser na to, žij si svůj zkurveně krásnej život v zaprděným domě s tou svojí špínou a na mě ser dál, sbohem!"
„Elle-"
Zbytek už neslyším, protože hovor ukončím a jeho číslo definitivně smažu. Kretén.

Takže všechny svoje možnosti jsem vyčerpala. Teď už nemám žádnou možnost a tak propuknu v žalostný pláč.
„Ehm, kde jsou ty krabice?" vejdu za mamkou do obýváku po hodině bulení.
Nejspíš si všimne mých oteklých očí a dojde jí, jak to dopadlo s tátou.
„Na chodbě. Udělala jsem několik sýrových sendvičů, máš je v ledničce."
„Mami, uděláme dohodu, ano? Za tohle tě nejspíš budu nesnášet hodně dlouho. A to že mi začneš dělat moje oblíbené sendviče nic nezmění. Říkala jsi v ledničce?" Nakrčím čelo, otočím se na patě a zamířím do kuchyně.
Mamka se na mě potutelně usměje, ale jen chápavě přikývne.

S talířem a několika krabicemi se dobelhám do pokoje a začnu balit.
Definitivně jsme hotová až několik pár minut před příjezdem stěhováků, tedy v pátek odpoledne.
„Elli, odcházím s holkama na tu večeři, ty se vrať brzo domů, zítra kolem poledne nám to letí, tak ať si pořádně odpočineš," poradí mi a se zamáváním odejde.
Vytáhnu mobil a dám všem vědět, že vzduch je čistý.
Jak jsem předpokládala, do bytu se nahrnulo tolik lidí, že jsem sotva třetinu znala. Všechno to byli kamarádi kamarádů kamarádů. Ale mě to bylo jedno, seděla jsem na gauči v objetí Paula a lila do sebe medovou whisky, moji nejoblíbenější.
„Elliennko, ty nám tu budeš tolik chybět," šišle opile Lulu a vtáhne mě do svého objetí.
„Vy mě taky. Slibte mi, že si budeme pořád volat a psát!" zoufám si.
„Tak co, dáme posledního čmouda?" vytáhne Mark tlustého jointa a všichni nadšeně souhlasí.
Já nejsem Bůh ví jaký hulič, ale dneska je mi naprosto všechno jedno. Hulíme a kouříme přímo v obýváku, kde už nejsou žádné naše věci, jen nábytek, který tu zůstává.
„Letím!" ozve se řev a nad našimi hlavami doslova prosviští Karl, totálně namol a hlavou rozrazí obrovskou skříň.
Všichni se náramně baví a já společně s nimi.
Tedy jen do momentu, než se mi šíleně zamotá hlava a já poznám, že jsem přebrala vc než jsem zvyklá.
„Hej, kočičko, jsi v pohodě?" zeptá se mě Paul.
„Motá se mi hlava," přiznám.
„Tak jdeme ven," pobídne mě a já se s obtížemi postavím na nohy.
Několikrát zavrávorám a Paul mě musí podpírat až ven.
Před domem k nám doléhá hlasitá hudba a křik z našeho bytu. Je mi naprosto jasné, že není možné, aby spala půlka ulice, natož sousedé nad a pod námi.
„Užijeme si, pojď," pronese Paul a natlačí mě na stěnu domu.
Cítím jeho doteky, jak putují po mém těle, ale nejsem schopná ho jakkoliv zastavit.
Svět se se mnou motá a já sotva stojím.
„Paule- já," začnu koktat a pokouším s jeho ruce zarazit.
„ELLENO!" ozve se známý hlas za mými zády, já se prudce otočím a když konečně zaostřím a z rozmazané šmouhy poznám obličej mamky, předkloním se a nabliju Paulovi přímo na boty.
„Co to kurva-," odskočí vztekle a peláší od domu.
„Můžeš mi sakra říct, co to má znamenat? Slyšíš mě? Jsi totálně opilá!" třese mi mamka s ramenem, ale to nemá dělat, další várka zvratek zasáhne přímo její krémové šaty.
„Praskej do bytu než tě přerazím," zavrčí a táhne mě za paži domů.
Absolutně netuším, jakým způsobem dokázala všechny dostat z bytu a je mi to vlastně jedno.
Jediné, na co se soustředím, je keramická mísa našeho záchodu. Do prdele.

Ráno. Zkurvený hnusný ráno. Rozlepím oči a všimnu si, že ležím na koberečku v koupelně přikrytá sprchovacím závěsem a všude kolem mě je nablito. Pane Bože.
„Výborně, už jsi vzhůru. Tady máš hadru, kýbl, koupelna bude do půl hodiny uklizená, potom máš půl hodinu na nachystání se a jedenáct odjíždíme na letiště," oznámí mi mamka, položí na umyvadlo prášek s džusem a odejde.
Při pohledu na spoušť kolem se znovu pozvracím. Potom do sebe vlomím prášek a celý džus a začnu s úklidem. Nechápu, ne opravdu vážně netuším, jak to zvládnu bez dalšího zvracení. V hlavě mi šíleně tepe a mám pocit totální zničenosti.
Potom si zalezu do sprchy, kde si dobrou půl hodinu drhnu zuby, potom vlasy a když konečně vylezu, ve značně lepším stavu, vběhne do koupelny mamka.
„Tady máš šaty, hoď je na sebe a jedeme."
Ještě že je konec srpna a venku panuje příjemné teplo. Vlasy nechám mokré, narazím si na hlavu černou kšiltovku, na oči velké brýle, vlezu si do bílých conversek a poslední věci naházím do velké kabelky přes rameno.
„Pane Bože, ty vypadáš hrozně," zděsí se mamka mého vzhledu, když se potkáme v obýváku, ve kterém vane nepříjemný odér prozrazující, co se tu včera dělo, ale po jiných důkazech párty není ani památky.
„Mami, nechtěla jsem-"
„Nemusíš se mi omlouvat. Pro mě je dostatečným zadostiučiněním vidět tě, jak celý dnešek cestování protrpíš," zasměje se mamka a vtáhne mě do svého objetí.
„Bože," vydechnu zoufale.
„Jdeme?"
„Jdeme."
Naposled se otočíme po našem malém bytečku, který kdysi býval skvělým domovem. Ale ten rozbil táta svým odchodem. A tak nám nezbývá nic jiného, než jít taky.