Slave Girl (Cz Vikings FF)✓

I

Byla tu zima, a mokro. Seděla jsem na smotaném, vlhkém kusu lana. Jakýsi kus hadru, který měl nahrazovat oblečení už byl docela nasáklý slanou vodou. Mrzla jsem. Ruce a nohy jsem měla svázané k sobě, stejně jako ostatní dívky kolem mě. Všechny jsme měli totožný výraz unavené, zmatené, přemýšlející nad naším dalším osudem. Některé brečeli, prosili o svobodu, jiné zas jen koukali na hladinu moře tmavou jako noc. Já jsem civěla před sebe, ruce jsem svírala v pěst, nevím jestli jsem byla naštvaná víc na boha, že mi to provádí, nebo na sebe, protože jsem se nechala chytit.

Přišlo mi to jako věčnost, co jsme na téhle odporné otrokářské lodi, nejraději bych se zvedla a nějakému z těch otrokářů vrazila, skočila do vody a uplavala. Hlad a žízeň mi však podráželi nohy. ,,Kattegart" ozvalo se z přídi. Nevěřila jsem svým uším, tolik jsem o tom městě slyšela, nevěděla jsem jestli se začít smát, páč to mohl být můj nový domov a nebo brečet jelikož pro otroky to tady není zrovna lehké. Otrok projelo mi hlavou, oklepala jsem se když mi došlo, že tak nazývám sama sebe. Neuvědomila jsem si, jak vážná je má situace, daleko od domova, hladová a bez svobody. Jediné, co mi přišlo k užitku je znalost jejich jazyka, zvyků a bohů.

Mé rameno a bok prudce narazily na dřevěné molo, když mě jeden z těch idiotů vyhodil z lodi. Okamžitě jsem se hrdě postavila a dělala jakože nic, čím lépe a zdravěji budu vypadat, tím lépe bych mohla dopadnout. Rozhlédla jsem se kolem. Stala jsem uprostřed docela rušného přístavu. K okraji mola přicházeli první zákazníci. Zírali na nás dost hladově, jako by jsme byli nějaké vzácné zboží a nebo na druhou stranu něco odpudivého a bezcenného. Musím doufat v to nejlepší. Říkala jsem sama sobě pozorujíc, jak se ostatní oběti snaží vylézt z lodi než aby se s nimi zacházelo tak surově jako semnou. Vedle mě se ozvala rána. Dívka, mohlo jí být tak 13, upadla na zem a po tváři ji stékal proud slz. Klekla jsem si k ní, zvedla jí a s něžným úsměvem jsem utřela mokré tváře. ,,Mu-Musíš být silná!" vykoktala jsem doufajíc, že jsem vybrala ten správný jazyk. Přikývla. Konečně jsme byli všichni na pevnině, náš dosavadní majitel a kapitán lodi popadl provaz, který nás všechny spojoval a neúprosně nás vlekl do centra města.

Lidi postávající kolem nás následovali, prohlíželi si nás jednu po druhé, zkoumali jestli jsme pro ně dost dobré. Po chvilce cesty jsem si všimla, že si na mě pár lidí začalo ukazovat, někteří se smáli jiní nevěřícně koukali. Brzy došlo čím to bylo. Tyhle pohledy jsem poznala už v dětství. To jak mě ostatní soudí.