I hate her!

Bolest

Seděla jsem na podlaze. Za oknem prskaly ohňostroje. Všichni lidé slavili příchod nového roku, jen já měla tváře mokré slz. Vedle mě můj mobil pinkal ve svém neúprosném rytmu. Mé srdce už to nechtělo číst, ale vztek ve mě po ničem jiném netoužil. S těžkým srdcem jsem zvedla telefon a se sebezapřením jej odemkla. 

Smála se na mě ze své profilovky v rohu mého displaye. Věděla jsem, že zprávy od ní už můj úsměv nikdy neprobudí. Celé mé tělo se chvělo, když jsem otevírala virtuální konverzaci. Konverzaci s ní. 

Ty věty mnou projely jako nože. Zanechávaly za sebou krvavé šrámy v srdci a má ruka svírající žiletku psala mou bolest do kůže. Zakrvavenými prsty mačkám tlačítko Blokovat. Čekala jsem, že přijde úleva ale nějak se mi jí nedostávalo. Myslela jsem na všechny ty šťastné lidi venku. Můj svět právě vyhasl jako ohňostroj venku. Zůstala jen tma. 

Ráno jsem odmítla vstát z postele. Předstírala jsem kocovinu aby mě všichni nechali být. Jen jedna jediná osoba se mnou mohla komunikovat. Příčina včerejší hádky, moje malá láska. Moje Amber. 

Amber, dívka, kterou jsem poznala v listopadu a okamžitě jsem si ji zamilovala. Nikdy jsem si nemyslela, že bych mohla mít zájem o dívku. Byla jiná. Její úsměv měl kouzlo. Díky němu jsem se smála a zároveň brečela. 

A tahle Amber mi teď byla oporou. Kousek po kousku mi pomáhala poslepovat můj svět. Můj svět však stále trpěl bolestí, ačkoliv jsem to nedávala znát. Stokrát jsem si mohla říct, že je Melany mrtvá. Má duše moc dobře věděla, že si lžu do kapsy. Mé srdce potřebovalo celou tu situaci nějak uzavřít. Jenže jak? Na to byla i Amber krátká.