Emily

1.

Sedím ve třídě a bavím se se svou nejlepší kamarádkou Amandou o těch největších blbostech, jak už je u nás známo. Po chvilce k nám přibíhá Peter, George a Selly. To jsou další moji přátelé. Selly chodí s Georgem spolu chodí už rok, sednou k sobě jako toust a nutella. Potom je tady Peter, který se snaží o Amandu, jenže ta ho těžce ignoruje.

„Nechcete dnes někam zajít?” nabídne Selly a změří si nás všechny pohledem. Všichni kývnou, teda až na mě. Vždycky nemám s kým jít.
„Ale no tak, Emily! Vem si sebou nějakého toho tvého kamaráda z toho tábora, ne?” koukne se na mě George s podivným úsměvem na tváři. Ten úsměv nahodí všichni, takže mně nezbývá nic jiného, než vytáhnout mobil a napsat Adamovi. Adam je ze stejného města, ale chodí na jinou školu. Moc ho ve městě nevídám, ale asi to bude tím, že většinu času tráví tréninkem nebo tím, že se neustále učí. Otevřela jsem messenger a vyhledala chat s Adamem.

Emily: Ahoj Adame, nechceš jít dneska na zmrzku?

Odeslala jsem zprávu a vypla mobil. Koukla jsem na ty střelené výrazy mých šiblých kamarádů. Vyplázla jsem jazyk a vytáhla z pod lavice učebnici a sešit na další hodinu - dějepis

Zazvonilo na konec vyučování a já se rozeběhla ze třídy na oběd. Řady na oběd jsou vždycky hodně dlouhé, někdy v nich strávím i hodinu. Když se konečně řada pohne a já držím svůj tácek s mňamkou, které se tady říká jídlo, vydám se zabrat stůl pro pět lidí.

Vibruje mi mobil s oznámením, že mi přišla zpráva z messengeru.

Adam: Ahoj Emily. Dneska se mi to nehodí, máme důležitý zápas, zajdem jindy ;*

Emily: Aha, tak hodně štěstí :)

Smutně jsem se podívala na Selly, ta hned pochopila, že dnes nejdu. Rychle jsem dojedla, rozloučila se a vydala se ke skříňkám. Ze skříňky jsem si vzala boty a sešity, ze kterých se budu učit.
Když jsem měla vše, vydala jsem se pryč ze školy a domů.

Odemkla jsem si dveře a vstoupila do domu. „Jo, tak dneska u Derecka. Čáu!” ozvalo se z kuchyně. Podle toho jsem poznala, že je doma Ben. Ale jak jsem teď zjistila, tak na večer vypadne nejspíš na nějakou párty k Dereckovi. „Čauky debile.” zakřičela jsem na něj a kráčela si to do svého pokoje. Bohužel přišel brácha. „Čau blbečku, máma vzkazuje, že máš zajít pro rohlíky a vynést koš.” usmíval se od ucha k uchu. To už mi bylo jasné, že pro ty rohlíky má jít on, to samé s tím košem. I když je starší, pořád je blbší. Hned poznal, že to dělat nebudu. Odešel s nespokojeným bručením. Lehla jsem si na postel a nedopatřením usla.