Sladké probuzení // One shot

•

Hřejivé světlo kolem mojí maličkosti mi zrovna v tuhle chvíli dodávalo pocit útěchy, že nejsem sama. Obklopuje mne ten příjemný pocit jako když jsem v pevně sevřeném obejmutí. Je mi pořád trochu zima. Kéž bych ho teď mohla chytit do ruky a zachumlat se do něj jako do peřiny. Nemohu. Nejde to. Prosím, chci se jen zahřát. Alespoň na chvíli! Světlo tak čistě září, že musím zavřít oči. Začnou mi vlhnout ruce a to mě donutí oči zase otevřít. Nic. Světlo tu není. Jsem zase sama. Na samotu jsem zvyklá, už pár let nejsem schopna si díky své výbušné povaze a prostořekostí udržet přátele, ale teď je to jiné. Děsí mě ta černočerná tma. Rozhlížím se naposledy kolem sebe. Nikde nic. Teprve teď si uvědomuji, že už kolem mě není světlo, které mě hřálo. Drkotají mi zuby zimou. Je léto, není období na to, abych byla celá prochladlá. Hlavou mi projíždí několik myšlenek najednou tak rychle, že jsem se u nich ani nestíhám pozastavit. Nějak nedokáži mít čistou hlavu a už vůbec jsem neregistruji, kde právě jsem. A jak taky vlastně? Vždyť kolem mě je pusto. Zvláštní. Takové sny nesnáším - nedá se z nich probudit vlastní vůlí. Znovu zavřu oči. Až se probudím, bude všechno normální. Zrychlí se mi dech. Zamotá se mi hlava a jakákoli snaha o soustředění je tatam.

Cítím zápach z cigaret a to mě probere. Nevím jak dlouho jsem spala, ale asi dlouho, protože už je zase světlo. Ať jsi kdo jsi, jdi si s tím smradem jinam! Proklínám jsem dotyčnou osobu v myšlenkách. Chci jsem se podívat na toho nezdvořilce co mi nejspíš dýchá kouř z cigarety rovnou pod nos. Chvíli jsem mžourala na objekt vystupující z jasného světla. Byla to žena. Já zírám na ni a ona na mne. No tak! Co to má jako být! Ženská co na mě tak civíš!? Při snaze pohnout se z místa tak, aby na mne neviděla jsem se zděsím. Nemám mravenčení v nohou ani v rukou. Necítím se! Necítím sama sebe! Pocit závratě se pomalu vrací. Vím docela jistě, že jsem se právě rozbrečela. To je jediná věc, kterou ještě cítím. Myšlenky teď pro změnu nemám žádné. Panicky začnu křičet. Kouká se na mě ustaranýma očima a chytí mě za ruku. Snažím jsem se ji rozumět alespoň něco z toho, co říká, ale můj mozek je stále zaměstnán záchvatem paniky. Nemám nejmenší ponětí, co se děje se mnou a kolem mě.  

Žena ke mě přijde blíž. „Ničeho se neboj, bude zase dobře. Chyť mě za ruku a zhluboka se nadechni." Ale copak to jde?! Snažím se popadnout dech a uklidnit se. Oči mi tikají po okolí, které se postupně projasňuje. Kde to ksakru jsem?  Prostředí je neznámé, a proto tak děsivé.  Obzvlášť v této situaci, kdy nejsem schopna vydat ani hlásku a nedokážu se pohybovat. Přemáhám se, abych zase nezavřela oči. Marně. Zavírám je v naději, že tyhle nejasnosti jsou jen další spletený sen, ze kterého stačí najít cestu ven. 

Konečně. V podvědomí vnímám zvuky kolem sebe. Nenutím se otvírat oči, teď mi stačí poslouchat, co se odehrává. „Jirko, jak jsme na tom?" ozve se odněkud ženský chraplavý hlas. „Do 15 minut jsme tam." odvětí ženě a v tu chvíli se zem pohne. Mám nutkání se rozhlédnout, ale vidím zase jen světlo. Už zase? Poslouchám, co uslyším tentokrát. Zvuk motoru auta, ve kterém cosi pípá a bzučí. „Diazepam by ji měl zvládnout, ale čím dřív, tím líp." řekla rozrušeně žena. Trhla jsem s sebou. Cože? Hej, já jsem tady! Jsem vzhůru!  V tenhle okamžik zjistím, že to není jen špatný sen. Otevřu vší silou oči a konečně mám jasno. Kéž by tohle byl jen sen. Vlivem podaného léku se mi zase zhasíná celý svět. Poslouchám svět kolem sebe a tiše doufám, že se to nestalo. Že mne nesrazilo auto. Že do mne někdo neudělal díru. Že tohle není konec. 

Jestli snad ano, dej prosím, Ty, kdož mi teď nasloucháš jak se ti zpovídám ze svých posledních vteřin tady, aby mí přátelé vzpomínali v dobrém a aby má rodina netrpěla dlouho. Nechci opustit tenhle svět v tomto věku, ale má-li to tak být, prosím, dej aby život plynul dál i bez mé maličkosti. Prosím, nech mne setkat se s mými blízkými. Možná, že bys neměl odporovat zákonům pro život a nechat mne jít.

Někdo stiskne mou ruku a já ji přitisknu ke své hrudi. Já se hýbu! Otevřu rychle oči a rozhlížím se po místnosti.  Tati? Kde to jsem? Co se to se mnou děje? Jsme v pohybu.  Nemocnice. Zas a znova tady. Pokaždé se sem alespoň dostanu po svých, tedy s výjimkou dnešního dne. Mám před sebou několik všemožných testů. Rodiče mezitím způsobují lékařům nejspíš menší srdeční příhody, protože se neustále vyptávají a jejich dotazy se opakují. Plynule se u mne střídají a ptají se mne na skoro stejné otázky. Přikyvuji a vydávám pazvuky. Mám žízeň. Celé mé tělo je vláčné. Přemisťují mě z jednoho vyšetření na druhé a trochu se mi z toho motá hlava. Nemám žádný přehled o čase.

Když už mne konečně nechají být, sejde se u mne několik lidí. Někteří mne litují, někteří říkají, že si za to můžu sama. Vypovídali se ze svých pocitů o mém teď už stabilním stavu a odcházejí. 

Ležím jsem v pokoji sama. To nekonečné ticho mne ubíjí. Je dobře, že tu teď nikdo není. Konečně zase procházím svými myšlenkami. Přemýšlím nad tím, co se stalo a proč se to stalo zrovna mne. Nemohu si vybavit, co tomu předcházelo. Třeští mi hlava od bolesti. Podívám se po mobilu, abych zjistila kolik je vlastně hodin. Vzpomínám si. Při pohledu na prasklý displej mi projede po zádech mráz. Upadla jsem, když jsem volala tátovi. Stála jsem na mostě, čekala až přijede a volala mu, že se mi udělalo zle. Dál už pak jen hřejivé světlo. 

„Prodělala jste pooperačně vyvolaný epileptický záchvat" pronesl doktor ustaraným tónem v hlase a nasadil antiepileptika. „Tak hlavně, že jsem naživu" řekla jsem spíš tak trochu pro sebe.

•••

Řekla jsem si ten den, že se dokážu vrátit do normálu a to jsem taky dokázala. Epilepsie se tak nějak vysvětlila tím, že se stala nepředvídatelná chyba při operaci. Nebylo to pro mne jednoduché, to rozhodně ne. Doktoři antiepileptika postupně vysadili a já zase začala normálně fungovat, jako by se nic z toho nikdy nestalo. Jsem za to vlastně ale docela vděčná. Víc si užívám života a zároveň si toho daru žít více vážím. 

A jaký je pro mou malou zpověď závěr?

Život je krátký, tak začněme žít než nám zbudou jen vzpomínky na dny plné ničemné nudy.