Deník brigádníka

...já vím, že jsem hříšník

Bohužel heslo na wifi znovu za ten rok, co jsem tu nebyl změnili, takže to je má další priorita, zjistit heslo od wifi. Nebudu se ani pokoušet ho uhodnout, protože to určitě bude nějaká slátanina náhodných číslic, písmen a znaků, které by duševně zdravého člověka nenapadly. Tedy alespoň ne mne. Pokud se na heslo zeptám teď, bude to podezřelé. Takže se nejspíš zeptám až po konci šichty. Po vykonání své potřeby jsem si šel umýt ruce do studené kuchyně, která byla hned naproti záchodu. Pro všechny hygienické případy...ano...obě místnosti jsou oddělené dveřmi a bakterie se nedostanou na potraviny. A ty dveře se vůbec nevymontovávají, pokud tam není hygiena, protože vůbec nezavazí.

Potom jsem se opět zeptal dědy: "Není tu nějaká práce?"
"Tam na restauraci už máš všechno hotové?" zeptal se na oplátku.
"Mám. Čekám jen na počet dětí."
Počet dětí a vedoucích, kteří přijdou na oběd, nám hlásí až kolem deváté hodiny, což je přesně ten čas, kdy budu nejvíc zaměstnán a kdy nebudu mít až do výdeje obědů čas, takže super.
"Dobře, vem si tady prkýnko, nůž a pojď za mnou."
Udělal jsem tedy, jak mi řekl. Viděl jsem, že na stole je obrovský kus masa. A kdyby jen jeden. Zabijeme komára, masa naděláme! Doslova. Z magnetického držáku na nože jsem si vzal nůž se zaoblenou špičkou. Vím, že toto je nůž na maso. Stoupl jsem si bokem k dědovi a pozoroval, co mi to dá za práci.

Tady v kuchyni se s tím neserou. Prostě mě zařadí do práce typem: Tady máš příklad a makaj pičo. A bylo to tak i tehdá, když jsem jednou měl jet za dědou, který už odjel. Prostě jsem si odpracoval odvoz. Jenže tehdá jsem nepřipravoval obědy pro víc jak dvě stě dětí, ale pro asi tisíc svatebních hostů, což byla o dost větší řežba, než řezaní motorovkou posledního bosse v legendárním Doomu 1993. Stručně řečeno, obtížnost "can I play daddy" neexistovala a prostě jsem to musel tvrdě oddřít.

"Děláme maso na guláš. To znamená, že ho budeš krájet na malé kousíčky. Ukážu ti a pak ti to přenechám."
Děda tedy začal řezat. Avšak on má v oboru delší zkušenosti, než jak já vůbec žiju. Kousíčky byly skutečně malé. Ale....tak nějak jsem si říkal, že to je na guláš trochu velký, ne? I když ono se to při vaření stejně smrskne jako péro pod studenou sprchou. Párkrát jsem si tedy sám vyzkoušel, co to znamená řezat maso na guláš a když mi to s přivřenýma očima schválil, nechal mne napospas osudu a šel dělat jednu z dalších milionu věcí, které je potřeba za dnešek udělat. Škoda jen, že to rádio nefunguje. Takhle slyším akorát zvuky, pod kterými bych si bez vědomí, že jsem v kuchyni, představoval velmi divné... představy, jo.

Rozhodl jsem se, že převezmu iniciativu a zprovozním to rádio. Položil jsem tedy nůž na bok, ostrou stranou k prknu a koukl jsem se na rádio. Možná, že to zažilo ještě Havla, ale snad ne osobně. Anténa byla obalená v alufólii z mnou neznámých důvodů a také bylo celé zařízení dost zamaštěné. Někdy to možná umyjí. Ale já to nebudu. Když jsem zkontroloval, zda je zapojené v elektrice, tak nebylo, načež jsem chybu napravil a když jsem tak udělal, objevila se v zásuvce jiskra. Tak...stává se. Snad mě to teď nezabije. Našel jsem na mojí pravé straně rádia čudlík vypnout/zapnout. To jsem stisknul a rádio začalo chrčet. Paráda, funguje! Teď si jen vzpomenout na nějakou dobrou stanici. Vzpomeň si! Které rádio nehraje sračky? Rozhodl jsem se, že se na to vyseru a naladil jsem 105.6 Fm, což je stanice britské BBC, což je asi jediná stanice, která se  tu dá poslouchat.

Jakmile jsem byl hotový, nevěděl jsem, kam mám s masem jít. Ale asi do studené. Nůž jsem tedy umyl v umyvadle a dal zpátky na magnetický držák. Vyšel jsem tedy ze studené a málem jsem se přerazil o bedny pečiva, které stály na chodbě v mrtvém úhlu, ve kterém jsem je z kuchyně prostě neviděl. Který inženýr je tam vůbec dal? Ani jsem nikoho neslyšel. Tohle je divný. Všechno to byly suchý rohlíky a housky. Ty už se dají opravdu použít jen na strouhanku a nebo vylámání zubů, záleží na situaci. Šel jsem tedy do teplé kuchyně a nechtíc jsem dal ruku na černou zeď, která byla černá od toho, jak pod ní stojí už nějakých pár...desítek let sporák. Největší v kuchyni. Plynový. Bohužel, židé se na něm nedělají ani dušení a ani vaření a nebo osmahlí.

Děda byl v kuchyni  u stolu, který byl podélně s chodbou do baru/restaurace. Něco tam vysvětloval Kubovi, který nevím co zase nechápal a nebo provedl.
"To maso tam už mám hotový!" zvolal jsem na dědu, protože se mi nechtělo chodit.
Ten odvrátil zrak od Kuby a koukl se na mě: "Ja? Tak já tam za tebou přidu."
Šel jsem tedy zpátky a rozhodl jsem se nevím proč se podívat po něčem dobrém. Zašel jsem tedy opatrně do kanclu. Kdyby náhodou někdo přišel, tak se vymluvím na to, že si chci dát peněženku do báglu, na kterou jsem stejně zapomněl ve veškerém tom spěchu z práce a mám ji skutečně v kapse. Uviděl jsem tam na zemi pod stolem obrovské balení piv. Plznička! Koukl jsem se za sebe, na chhodbu a už jsem chňapal po lahvi a urychleně ji strkal do báglu. Zároveň jsem si tam i dal peněženku a rychle zavřel.

Poté jsem šel tedy skutečně zpátky do studené, kde už byl děda a koukal na to maso. Pak ho zkontroloval a kývl na mě, že dobrý. Jeho pozornost totiž zaujalo vysílání BBC. Jeho výraz vypovídal za vše.
"Jak jsi tu naladil angličany?" zeptal se trochu nechápavě.
"No...řekněme, že vysílají už od Protektorátu až do Ostravy." zažertoval jsem a děda se tomu také zasmál.
"Jenže on tady tomu potom prd kdo rozumí."
"Já třeba jo." řekl jsem a v ten moment vstoupila do místnosti teta. Zasmála se tomu a opřela se o stěnu.
"A Němce a nebu Sověty tu nenaladíš?" zeptala se trochu provokativně.
"Ty východní už ne, jinak jsou Němci daleko a Sověty už také tak dvacet let nenaladím. Jen jejich pozůstatky, jménem Ruská Federace."

Na tomto jsme se zasmáli všichni, ale pak šla teta k věci.
"Ali , potřebuji, aby jsi dneska dělal výdej. Martin je na akci a tak bych to musela dělat já a já musím stáhnout obědy, tak jestli bys to prosím neudělal."
No do prdele práce. Tak tohle jsem fakt nečekal. Nemyslel jsem si, že dneska, první den brigády, už budu obsluhovat malý děti a vědoucí jednotlivých oddílů na táboře. Musím to brát pozitivně... třeba umřu rychle.
"Jo, dobře, ale někdo mi musí ukázat, kolik mám dávat dětem, vedoucím a další věci, o které se musím starat." odvětil jsem a koukl jsem se do stropu. Byl tam pavouk. Škoda jen, že s ním není řeč. Mohl by mi třeba pomoct. Proboha... nad čím já to zase přemýšlím? Nad píčovinama, nad tím. Teta si toho všimla a podívala se taky tím směrem.
"Ten tam je už dlouho. Ale doteď nám neřekl, jak se jmenuje." odpověděla mi rázem.
"Neboj, já to od něj zjistím."
Následovala další vlna smíchu. Každopádně další zastávka bude asi nachystání baru a restaurace na obědy. Třeba fakt umřu rychle... jo... to je pozitivní.