Deník brigádníka

Bože všemohoucí...

"Zdravím vespolek, jdu vás obtěžovat, a to nejen sexuálně." řekl jsem ze srandy, jakmile jsem vyšel ze schodů nahoru. Vešel jsem do chodby, která vedla napříč schodům. Byla asi metr osmdesát široká, takže na nějaké manévry s vozíkem může člověk rychle zapomenout. Vpravo ode mne byl na konci chodby sklad beden. Hned vedle schodů byl starý nákladní výtah, který pamatoval i samotného bývalého československého prezidenta, Ludvíka Svobodu. Ovšem od té doby se na tom výtahu udělaly maximálně tak ze dvě, ze tři servisní prohlídky, protože tak jednoduchý výtah by dovedl rozbít jenom absolutní blbec. Avšak kdyby se ten motor výtahu zadřel, asi by opravář nadával stejně, jako kdyby opravoval slavný traktor Lakatoš. Přímo přede mnou byl bezbariérový a bez-dveřový vchod do kuchyně a zároveň i do stravovacích prostor. Z kuchyně byla cítit už vůně smažící se cibule a nějakého masa.

Nakoukl jsem dovnitř, nače u plotny hned vedle vchodu stála paní Jana, postarší kuchařka, padesátnice, která tady pracuje u od doby, co se vyučila. Všichni jí tak říkali. Jen já, děda a Anička jsme jí říkali prostě Jana. Ne že bychom neměli my dva jediní respekt před staršími, ale protože prostě sranda a ona to tak i brala. Zaslechla mou poznámku a koukla se na mě.
"No to si zkus." odpověděla se smíchem v hlase. Dále v kuchyni byli dva kuchaři. Kuba a Michal. Ti dva byli jako nejlepší kámoši. Kromě mne byli nejmladší v kuchyni. Bylo jim myslím tak okolo třiceti. Nikdy jsem se jich na to neptal. Kuba zrovna počítal, kolik mají uvařit jídla pro příměstské tábory a Míša zrovna šel telefonovat. Typickej on. Míša byl trochu silnějí postavy a měl typické na krátko ostříhané a nagelované vlasy černé barvy. Kuba byl hubenější a s knírkem, který mu o slušel.

Šel jsem tedy směrem doleva od schodů, kde z chodby byly vchody na záchod, do studené kuchyně a na konci byla kancelář. V křesle tam seděla Stáňa, strašně obětavá s krátkými vlasy a menším vzrůstem, ne já. Divil jsem se, že tam zrovna seděla. V tuto dobu bývá obyčejně na nákupu surovin pro firmu v Makru, avšak dnes jsem ji zastihl tady. Asi kvůli mně. Všimla si mě na zrcadle, které bylo směrem do chodby. Pozvedla oči a já přišel k ní.
"Ahoj, Alexi. Tak co? Jak ses těšil na svou práci?" zeptala se ze srandy.
"Ale jo...dobrý. V podstatě jsem pořád zvyklý na ten školní režim, takže vstávání mi problém nedělá." Sice občas dělá, ale to proto, že holt chodím spát pozdě, protože ostatní mají volno a jen já chuj jsem se rozhodl pracovat, protože o peníze je holt nouze.

"Tak jo, tak si odlož a pusť se do práce."
Tady se s tím teda neserou. Prostě si odlož, napiš čas, kdy jsi přišel a běž makat. Tak jo. Protože jsem na kole, tak jsem si musel nejdřív odložit helmu a bágl. Když jsem se snažil si helmu pověsit na věšák, několkrát mi spadla na zem, takže podle slov firmy, která ji vyrobila, by měla být právě vyřazená. Ale kdo prosím pěkně něco takového řeší? Odpověď je správná, nikdo! Rozhodl jsem se, že se na to už můžu víte co a tak jsem ji prostě jen dal na batoh. Odtamtud ale taky spadla, jakmile jsem vyšel ze dveří. Otočil jsem se a v duchu jsem si řekl, že se na to už fakt můžu vysrat z vysoka.

Šel jsem do studené kuchyně, která byla hned nalevo od vchodu do kanceláře, když se z ní vychází. Byl tam už děda. Děda Míla. Starej kuchař. Chodí do práce už na čtyři ráno. Já bych toto už teda nevydržel. Zrovna porcoval maso na nějakou akci.
"Ahoj!" pozdravil jsem ho a šel ke stolu uprostřed místnosti, kde stál.
"Nazdar Ali, jaká?" zeptal se na oplátku.
"Ale dobrý...a co to maso? Ať je to pro kohokoli, určitě si to nezaslouží."
Společně jsme se tomu zasmáli. Byl to celý kus masa, do kterého dával špek, aby lépe chutnalo. Znám to. Tuk tomu dodá tu správnou chuť, když se bude péci a navíc to maso nebude suché.

"Tak jo...co je tu potřeba udělat?"
"Tady...fuuu...zatím pro tebe nic nemám. Víš co, udělej si pití a běž si zkontrolovat salonek."
Šel jsem tedy ze studené kuchyně ven. Potom jsem málem vrazil do Aničky, která zrovna zase musela nutně něco říct dědovi. Je to už stará paní, avšak...drbna. Prostě se bude bavit o jakékoli blbosti, která se mezi lidma šustne. Ale dělá svou práci zodpovědně a to je zase fajn. Prošel jsem okolo beden, na kterých byly naložené už kanápky, které byly na táccích a zabalené "freškou". Dal bych si, ale nemůžu. Prošel jsem tedy kuchyní a dělal jsem, že jsem jen prdící duch. Jakmile jsem se dostal ze dveří kuchyně a vešel jsem do baru, rozhlédl jsem se okolo a povzdechl jsem si. Vzpomínky. Na toto místo mám opravdu vzpomínky. Chodil jsem sem totiž na tábor jako malý špunt. Tehdá jsem se ale nechal obsluhovat a nebyl jsem tady na brigádě, ze které mě sedřou z kůže za ten plat. A to je ono! Plat! Na to jsem se ještě chtěl zeptat...no...tak možná později.

Standartní rutinu už jsem znal. Už jsem tu byl tolikrát, že už skoro vím, co dělat. Místnost byla do tvaru takového vypasaného Lka s podpěrným sloupem uprostřed a dveřmi na třech stranách. Vedle sloupu byl výdejní stůl, stůl na kterém stály talíře na výdej a pod ním bedna s přebývajícími talíři a kelímky. Na druhé straně sloupu byly mražáky a místo pro sběr špinavého nádobí a koš. Za výdejním stolem byl bar, který se táhl až na druhý konec místnosti. Za barem měla místo bábina, která se celý den starala o prádlo a flákala se i za ostatní. Když se šlo z kuchyně u sloupu doleva, byly tam tři stoly po asi osmi židlých a okna ven. Dále byl vchod do skladu všeho možného nádobí, sušárna nádobí a záchody a vedle vchodu napravo byl stůl s polívkami a miskami na polívku. Když se šlo z kuchyně rovně, hned naproti byly dveře do větší restaurace, vedle kterých byly kávovary na šťávu. Ano, používáme tu kávovary na napouštění šťávy. V restauraci bylo po sedmi stolech, ke kterým se vešlo přes osmdesát lidí najednou. To byla jednoduchá místnost ve tvaru kvádru a s výhledem do sportovní haly, které byla na budovu napojena.

Šel jsem tedy ke stolu, pod který když jsem se podíval, uviděl jsem jen bednu s plastovýma kelímkama. Úžasné. Byl jsem tedy tímto donucen jít nazpět ke dveřím kuchyně, u kterých stály na sobě naskládané bedny s talíři. Naštěstí byly na kolečkách, což mi práci usnadnilo asi tolik, jako kdybych měl základy paneláku dělat s bagrem a ne s lopatičkou na písek. Avšak nevím, kolik má přijít lidí. Naštěstí to alespoň nevydávám já. Každá bedna je po třiceti talířích, které jsem ve dvou komíncích. Takto jsem vyskládal na 120 talířů na komínky po třiceti. Následně jsem ty prázné bedny vrátil na ty plné a odvezl jsem je zpátky tam, kde byly. Dále byly misky na polívku, které byly po dvou naskládané do pekařských beden. Těch jsem tam vyskládal ani nevím kolik a jako poslední přišly na řadu plastové kelímky, které se skládaly po deseti vedle sebe. Dále jsem už opravdu netušil, co mám dělat. Židle byly sundané, tak jsem se na chvíli zašil s mobilem na záchod.