Dívka, co čeká na vlak

Kapitola .7

 Co tím myslí? Jak se o ni chtějí postarat? ptala jsem se sama sebe. Začala se mi točit hlava a bylo mi špatně. Zaslechla jsem cizí kroky.  

Když se zastavily, ozval se Leyho hlas: ,,Vstávej, jdeme zpátky." 

Postavila jsem se, jak chtěl, ale pak se ale otevřely dveře a z nich vycházel Oskar. Znovu jsem se na něj podívala. Měl krátké hnědé vlasy a modré chladné oči. Ty oči. To bylo to jediné, co mě teď zajímalo. Svět se se mnou začal točil, ale ty modré oči zůstaly. Oskar si mě zvědavě prohlížel. Pak se mi podíval do očí a já se v nich snažila najít odpovědi. Slyšela jsem Leyho hlas, jak mě popohání, abych šla. V tu chvíli se mi ale děsně zamotala hlava, až jsem se zřítila k zemi. Poslední, co jsem zahlédla, byl udivený výraz Leyho a Oskara, jak utíká směrem ke mně.

Byla jsem úplně mimo. Jako bych ani nebyla ve svém těle, ale nad ním. Viděla jsem, jak tam ležím zhroucená na zemi. Zaslechla jsem hlasy.

,,Co se tady stalo?" 

,,Vezměte jí na ošetřovnu."

Někdo mě popadl a odnesl k doktorovi. 

,,Je v šoku," zněla jeho diagnóza.

Vrátila jsem se do svého těla. Na chvilku otevřela oči a zaslechla další hlas: ,,Volali mi, že se něco stalo." 

Pak mě obklopila tma. 

,,Proč se tolik klepe?" ozval se tentokrát ženský hlas.

,,Co to mohlo způsobit?" slyšela jsem někoho dalšího.

,,Neustále upadá do bezvědomí." 

Potom se mě znovu zmocnila tma. Černočerná tma mě k sobě lákala. Volala mě. Nechtěla jsem se bránit. Naopak, chtěla jsem se do ní zamotat a už nikdy z ní nevylézt. Byl tu takový klid. Jenom ticho. Nevnímala jsem čas, jako by tu neexistoval. 

Najednou mě vyrušily hlasy:

,,Ona si myslí, že její matka odjela vlakem a bez ní."
,,Navlékla to tak, aby si myslela, že ji opustila."
,,Přežila projekt R6S8."
,,Máš něco ve své auře."
,,Je výjimečná."
,,Zbývá jí pět dní."
,,Někdo se o ní postará." 

Došlo mi, že jsou to hlasy mých vzpomínek.

,,No hurá, šikulko," ozval se neznámý hlas tmou. 

,,Kdo jsi?" zeptala jsem se. 

,,Na tom nezáleží." 

,,Tak na čem záleží?" zeptala jsem se neznámého hlasu.

,,Na tom, aby ses probrala. Spala jsi už moc dlouho." 

,,Jak dlouho?" 

,,To se dozvíš, až se probudíš. Teď už si ale musíš pospíšit." 

,,Proč?" podivila jsem se.

,,Bude ti stačit jeden důvod?" zeptala se tentokrát tma mě. 

,,Asi jo." pípla jsem. 

,,Výborně... Tvoje matka." 

,,Cože?" nechápala jsem.

,,Proboha, mám ti ty útržky z tvých vzpomínek promítnout znovu nebo co?" 

,,To jsi byla ty?" 

,,Samozřejmě, že já. Kdo jiný? Teď už ale nemluv a radši pozorně poslouchej. Musíš se vzbudit a ve vhodný čas najít matku. Potom odsud obě zmizte, jasný!"  

,,Jak se mám probudit?" 

,,Zlatíčko," řekl mi ten hlas a pak se odmlčel. ,,Už se probouzíš." 

To bylo to poslední, co jsem uslyšela, než jsem otevřela oči.

 ,,Je vzhůru," uslyšela jsem někoho zakřičet.  ,,Slečno, jak se cítíte?" zeptal se mě ten neznámý hlas. 

Vybavilo se mi, jak někdo křičel, aby mě vzali na ošetřovnu, takže musím být ještě tady. Všimla jsem si, že mám ruce i nohy přivázané k posteli. Vedle ní stál muž, kterého jsem předtím nikdy neviděla. 

Znovu jsem hodila pohledem po svých poutech a zeptala se: ,,Proč to mám?"

,,Rozkaz od Len," odpověděl mi s klidem, jakoby to k vysvětlení stačilo. 

,,Jak dlouho jsem spala?" 

,,Pět dní," pronesl potichu. 

Podívala jsem se na něj pohledem, který říkal: To je vtip, že jo. 

,,Můžete mi, prosím, sundat ty pouta? Hrozně to škrtí," zaškemrala jsem. V hlavě jsem ale pořád slyšela tu číslovku pět. Něco mi říkalo, že dneska se něco stane. Měla jsem nutkání se z těch pout dostat. Věděla jsem, že někam musím jít a to rychle. Nevěděla jsem kam, ale mé nohy to věděly, cítila jsem to.

,,Ne," odpověděl ten muž. 

,,Proč?" nechápala jsem. 

,,Nemám k tomu povolení." 

Jakmile to dořekl, vtrhl dovnitř Ley.  ,,Okamžitě ji pusťte," vyštěkl. 

Zatím to šlo dobře. Určitě mě zase bude chtít někam odvést, takže bude stačit, abych se ho zbavila a to by zase nemusel být takový problém, pomyslela jsem si ironicky.

Ošetřovatel se zalekl a ihned mi odvázal nohy i ruce. Posadila jsem si a promnula místa, kde jsem měla otlačeniny od pout. Pak jsem se postavila. Ley se otočil, vyšel ven z místnosti a já se vydala za ním. Nikde jsem nezahlédla Raven, což bylo dobré. 

,,Teď!" Ozval se mi v hlavě hlas, který však nebyl můj. Byl to ten samý hlas, který se ozýval ze tmy. 

Konečně mi to došlo. Dnes je den, kdy se mají postarat o mou matku  To znamená, že už nemám moc času. Někoho už za ní poslali. Musím za ní. Dnes je taky ten den, kdy odsud spolu utečeme.