Můj

xxx

Idas

"To víš, že ti to moc sluší,"

Musel jsem se přemáhat, abych se na něj dokázal usmát. Jak moc jsem nenáviděl chlapce, kterému jsem právě na tvář nanášel líčidla? To se nedalo ani slovy vyjádřit. Vždycky jsme my tři byli přátelé. On, já a ještě Adonis. A on z nás byl nejkrásnější. Byl vysoký, měl štíhlou postavu, obrovské modré oči a dlouhé, černé vlasy. Se svojí olivou kůží a prakticky ženskými boky mohl mít, koho chtěl. A on si vybral jediného muže, do kterého jsem se kdy zamiloval. A nejen to. Petros jeho lásku opětoval. Vidět je spolu bylo jako kdyby mi každý den znovu a znovu vráželi dýku do srdce. Teď seděl Tycho přede mnou, díval se těma rádoby nevinnýma očima a nechával se ode mě líčit na svůj slaveností den.

Nejprve jsem se na tom nechtěl podílet. Chtěl jsem zůstat u sebe doma a užírat se vztekem, když potom mě napadlo. Nejjednodušší způsob, jak to nedospělé dítě potrestat za jeho provinění. Už mi brněly prsty, protože jsem je měl v líčidle pořád namočené. Jemu to bude chvíli trvat a až pozná co se děje, bude příliš pozdě. Jen myšlenka na to mě naplňovala podivným, příjemným klidem.

"Víš, Idasi, bál jsem se, že mě odmítneš," pronesl do ticha, které mezi námi na okamžik zavládlo, zatímco já upravoval jeho rty. Když promluvil, sklouzl mi štětec a ušpinil mu bradu. Zavrčel jsem a zvedl k němu oči, abych se podíval na ten provinilý úsměv, který jistě Petros považoval za roztomilý. Otřel jsem mu bradu a čekal, co mi poví dál.
"Nevěděl jsem o tvých citech k němu," teď oči sklonil a odmlčel se: "Ale když vidím, že jsme pořád přátelé, ulevilo se mi,"
"Mlč," přikázal jsem mu a usmál se. "Musím ještě trochu upravit ten tvůj obličej,"

Ano. Ten se dnes změní k nepoznání. To ti slibuju.

Nalíčil jsem ho a opřel se klidně vedle něj, abych viděl naše obličeje v zrcadle. Byl krásný, na posledních pár chvil. Vedle něj jsem byl já, vlasy jako mokrá sláma a oči jako žabinec. Ošklivé. Jeho rty byly plné a teď krásně červené. Moje byly popraskané, suché. A chvěly se, ten hlupák myslel, že dojetím. Pravda byla, že jen závistí.

"Měl by jsi jít, ať na tebe nečekají," narovnal jsem se.

Věnoval mi objetí. Ještě jsem ho vyvedl ze dveří, kde na něj čekal jeho otec a pak jsem se připojil mezi ostatní hosty. Stál jsem vzadu, chtěl jsem jen vidět, kdy začne můj výrobek působit.

Petros přišel v plné parádě, v bílé tunice a botých, které vypadaly jako ze zlata. Usmíval se na svého snoubence, vzal jeho ruku do svých. Šli společně k oltáři a slunce začínalo pálit. I když jsem nestál blízko, viděl jsem, že se Tycho začínal mračit a měl tendenci zvedat ruku k obličeji. Jak dojemné, musí to vypadat, že je vlastním dnem dojatý.

"Jsi v pořádku?"

Viděl jsem, jak se Petrosovi rty pohnuly a obočí se mu starostlivě svraštilo. A Tycho nakonec zavrtěl hlavou.

"Pálí to," zvedl oči k mému muži, prosebně, jako kdyby mu mohl pomoci.

A to byl okamžik, kdy jsem se otočil a chystal se tiše vytratit. Třebaže už jsem na obřadu nebyl, slyšel jsem zmatek, který se tam strhl. Někdo se jistě pokusil tu krásnou tvářičku namočit a tím to jen zhoršil. Dokázal jsem si představit, jak je pomalu zžírána, jak už na ní není nic krásného. Jak se ten zmetek svíjí v bolestech a nechápe, co se to s ním děje. Jestli pak ho Petros drží v náručí?

Ušklíbl jsem se. Dnes v noci, místo toho, aby se svlékal pro svého manžela, bude se svlékat jedině pro samotného Háda.

Necítil jsem výčitky a když jsem vstupoval do svého domu, jen jsem se smál. Musel jsem se začít smát a nemohl jsem přestat. Myšlenka, že teď už nic nestojí mezi mnou a jím mě hřála. Také mě hřály prsty, ze kterých jsem líčidlo důkladně nesetřel. Ze zásuvky ve stole jsem zvedl malou, oválnou krabičku a namočil do ní prsty. Rukou mi projelo příjemné mražení a žár ustál. Ovázal jsem pro jistotu prsty čistou látkou. Zítra budu potřebovat ruce v pořádku, abych se mohl vrátit do práce...

Bylo pozdě večer, když někdo zabušil na moje dveře. Nejprve mě to ze spánku nevytrhlo, až na bůh ví kolikátý pokus jsem se probudil a došel neočekávanému hostu otevřít. Byl to Petros. Oči měl pořád zrudlé pláčem a rty se mu chvěly. Nadzvedl jsem obočí.

"Děje se něco?"

Téměř mi padl kolem krku a vylíčil mi jen to, co už jsem dávno věděl.

"Musím zjistit, kdo to udělal," zašeptal: "A až to zjistím, zabiju ho sám. Můj ubohý Tycho,"

U srdce mě bodlo. Co když zjistí, že jsem vinen? Neunesl bych smrt jeho rukou, ne, my dva měli skončit úplně jinak. Ne tak, že mě zardousí, vrazí do mě nůž, nebo zjistí, co to bylo za mast a natře mi ji na tvář sám.

"Adonis," zašeptal jsem. "Řekl mi, že žárlí. Vždycky na vás dva žárlil, nedokázal se smířit s tím, že nebudeš jeho. Ne...nevěděl jsem, jak daleko dokáže zajít," zaštkal jsem. Dokázal jsem se rozplakat z ničeho nic. Vždycky jsem byl dobrý herec.

Podíval se na mě, jako na ducha.

"Myslíš to vážně? Je to pravda?"
"Musí být! Vždyť se dnes na vaší svatbě ani neukázal! Včera spolu ale mluvili, dal Tychovi nějakou krabičku. Možná s nějakou mastičkou, aby dnes vypadal krásně," zlomil jsem si hlas těsně před posledním hlasem. Když se na mě Petros podíval, věděl jsem, že mi věří.

Nezvyklalo ho, ani když jsem se mu nepokusil za Adonisem odejít. Prostoupila mnou zvědavost, jak ho asi zabije? Představoval jsem si různé způsoby, jak skončí život zlatovlasého mladíka s roztomilými pihami po celém jeho těle.

Byl z nás nejmladší.

Z nás.
Zbudu jen já.
Jen já a Petros.