Dívka, co čeká na vlak

Kapitola 6.

,,C-co tu děláš?" vykoktala jsem ze sebe. Vůbec nic jsem nechápala. Proč tu je? Jak to, že je kanceláři šéfové? Na jazyk se mi dralo tolik otázek.

,,Ale, skoro nic. Dělám to co obvykle. Sedím ve své kanceláři, popíjím kafe a vyřizuji takové ty nudné věci ohledně šéfování," odpověděla mi s naprostým klidem a ještě se nad tím ušklíbla.

Já jsem jen vytřeštila oči. ,,Ty jsi šéfová?" zeptala jsem se nevěřícně. Vlastně to nebyla ani tak otázka jako spíš šokované konstatování. Něco ve mně se zlomilo. Taková zrada a bezmoc. Z očí mi uniklo několik hořkých slz.

Len se znovu ušklíbla a přikývla. ,,No, vidím, že ti to pálí celkem rychle. Než se ale začneš zase na něco ptát, tak mě pozorně poslouchej."

Tentokrát jsem přikývla já. Polkla jsem veškeré své připomínky, otázky, hořké zklamání a zlobu. Tohle si nechám na jindy, určitě bude lepší si to pořádně promyslet. Utřela jsem rukávem těch pár slz a nasadila lhostejný výraz. Len mi naznačila, abych se posadila na židli před stolem. Poslechla jsem ji. Ona se usadila na židli za stolem.

,,Řekla jsem si, že když jsi tak brzy změnila svoje chovaní, tak ti vyjdu trochu vstříc a některé tvé otázky zodpovím. Dávám ti šanci, aby ses mě zeptala desetkrát. Víc ne, takže si pořádně promysli, co je důležité, protože víc šancí už třeba nedostaneš," prohlásila tvrdým tónem. 

Pryč byla ta žena, kterou jsem milovala jako svoji matku. Nezůstalo z ní vůbec nic. Tuhle změnu jsem nechápala. Vždycky jsem si myslela, že mě opravdu miluje, ale asi to všechno byla jen pečlivá pavučina lží. Protože jsem se odmlčela na delší dobu, tak mi nervózně pokynula rukou, abych se už začala ptát.

,,Kde to jsem?" byla má první otázka. Přišlo mi to hrozně důležité. Kdybych se někdy dostala ven, tak musím vědět, kam utíkat.

,,V tajné základně Meltficu," zněla Lenina odpověď.

,,Co to je Meltfic?" Tohle slovo jsem nikdy neslyšela.

,,Tajná organizace, která zaměstnává spoustu vědců a ti tu vyrábějí různé přístroje."

,,Proč tu jsem já?" to bylo to, co jsem nemohla pochopit. Pořád jsem si říkala, proč zrovna já.

,,Protože jsi výjimečná."

,,Jak jako výjimečná?" nechápala jsem.

,,To je právě to, co ještě stále nevím. Vidím v tvé auře velké velkou moc."

,,Ty vidíš aury?" vykulila jsem oči.

,,Ano." odpověděla jednoduše.

,,Jak je to možný?" divila jsem se.

,,Díky jednomu séru a mému vrozenému nadání."

,,Dostávám ho taky?" zajímala jsem se. To by rozhodně nebylo k zahození, takovouhle věc umět.

,,Ne."

,,A co to teda dostávám za séra?"

,,Testujeme, co tvoje tělo vydrží a jestli se projeví tvá výjimečnost."

,,Proč mě učíte bojovat?"

,,Chceme, aby ses časem stala naší agentkou, proto musíš umět bojovat."

,,Proč?" nechápala jsem.

,,Je tu ještě jedna tajná organizace, která nás neustále ohrožuje, takže prostě v rámci sebeobrany. A už dost, právě jsi vyčerpala všech deset otázek," pronesla zvesela Len.
,,Harley!" zvolala.

Dveře se už začaly otevírat, ale mně v hlavě vrtala ještě jedna otázka, na kterou jsem potřebovala znát odpověď.

,,Moment!!" vykřikla jsem, a tak na sebe upoutala pozornost.

,,Co chceš?" zavrčela nevrle Len.

,,Můžu se zeptat ještě na jednu jedninou a poslední věc, prosím," zaškemrala jsem.

Len protočila oči, ale pak přikývla.

,,Měla jsi mě někdy alespoň trochu ráda?"

Len se rozesmála: ,,Byla to prostě jen práce jako každá jiná."

Pak už mě Ley vystrčil z místnosti. Dveře se zabouchly a tím i moje naděje. I kdybych se odtud dostala, kam půjdu? Neměla jsem už v životě jedinou jistotu. Každá matka, kterou jsem poznala, mě opustila. Co to se mnou je, že mě nikdo nemá rád?

Opatrně jsem zkusila Harleyho: ,,Ley, a mám povoleno se na něco ptát ostatních?"

Přikývl.

,,Jaké máš příjmení?" 

Zastavil se a podíval se na mě. ,,Proč to chceš vědět?"

,,Jsem jen od přírody zvědavá," pronesla jsem nevinně.

,,Bejls."

,,A jak Raven?"

,,Dousnová."

,,A Lax?"

,,Bejls."

,,Vy jste příbuzní?" podívala jsem se na něj překvapeně.

,,Bohužel ano."

Najednou se proti nám vyřítil nějaký jiný muž. ,,Harley, kde sakra jsi? Chce tě Jane," houkl na něj.

,,Vždyť mám odvést Mel zpátky do cely!"

,,Měl bys tam radši vyrazit hned, protože Jane je dnes hodně nervní," řekl ten neznámý.

,,Počkej tady," přikázal mi. ,, A Hugo, ty ji hlídej."

,,Jasně," řekl Hugo. Já jsem se otráveně posadila na židli, která tam byla.

Po chvíli však moje uši uslyšely něco, co neměly...