Murderess of Killers (Vražedkyně Vrahů)

Ve svazu pout

Peklo samo o sobě není tak úplně nějaké místo, je to stav mysli. Věřte tomu, že každý z nás se v pekle alespoň jedenkrát v životě ocitl, protože peklo je trest za naše hříchy. A každý člověk dělá hříchy a věřte tomu, že se nám všechno to zlé, co jsme v životě někomu jinému provedli, vrátí a jestli ne v tomto životě, tak po smrti v tom životě dalším.

Všechno má ale své dobré i stinné stránky, jelikož den ještě neskončil, přišla další nečekaná návštěva, tentokrát mě ale navštívila v tu chvíli, co jsem byla o samotě.

Angela: ,,Ma...mami? Jsi to ty? Doopravdy? Nesním?"

Matka: ,,Ano, Angelo, jsem to já, neboj se."

Angela: ,,Já se nebojím, jen pochop, prakticky jsem tě od svého narození neviděla a od té doby si toho člověk zrovna moc nepamatuje."

Matka: ,,Jsi zklamaná?"

Angela: ,,Ne, přesně tak jsem si tě představovala."

Matka: ,,To jsem ráda."

Angela: ,,Ale připadám si tak provinile, chtěla bych ti toho tolik říct, tolik toho probrat, však přitom mi připadá, že na to nemám ani právo."

Matka: ,,Proč?"

Angela: ,,Prakticky jsi zemřela kvůli mně, vzpomínáš?"

Matka: ,,Myslíš si, že toho lituji? Mýlíš se, bylo to to nejlepší rozhodnutí, co jsem kdy v životě udělala."

Angela: ,,Jak to myslíš? Jaké rozhodnutí? Copak ty už jsi to snad věděla, co se stane když...

Matka: ,,Když ten porod dokončím, ano, věděla jsem, že mě potom vyženou."

Angela: ,,Stále ale nechápu, proč? Proč jsi to dokončila, když jsi věděla, co ti to přinese?"

Matka: ,,Milovala jsem tě."

Angela: ,,Co? Plod, kvůli kterému jsi byla vyhnána? Plod, který tě nakonec zabil?"

Matka: ,,Ne, malé děvčátko, co mi bylo vším. Nikdy nebudu litovat toho, co jsem udělala a kdyby bylo třeba, udělala bych to znovu. Mě bylo jedno, co mi ostatní říkali, pro mě jsi byla a jsi tím největším pokladem."

Angela: ,,Mami...ani nevíš, jak jsi mě teď potěšila, kdybys nebyla, objala bych tě!"

Matka: ,,Já vím, má milá. Každopádně zjevila jsem se ti z nějakého důvodu, přišla jsem tě varovat."

Angela: ,,Varovat? Před čím?"

Matka: ,,Před tvou zlou půlkou."

Angela: ,,Zlou půlkou? Jak to myslíš?"

Matka: ,,Angelo, víš vůbec, kdo byl tvůj otec?"

Angela: ,,Jo, myslím si, že ho znám docela dobře."

Matka: ,,To si jenom myslíš. Proč si asi tak myslíš, že ti při boji zčervenají oči, to není zrovna příznak andělské dobroty."

Angela: ,,Dělá mi to krev, vždycky se mi v těle tak šíleně rozbouří, že mě nakonec ovládne."

Matka: ,,A ty hladovíš po krvi."

Angela: ,,Neřekla jsem, že hladovím po krvi, jenom..."

Matka: ,,Měla by sis být vědoma toho, že jsem při tvém narození porušila zákon a kdyby nebylo tvé dobré andělské stránky, která je pravděpodobně dominantnější, byla bys teď upír."

Angela: ,,Upír? Moment nechápu! Vůbec nevím, jak to...to jako můj otec byl upír?"

Matka: ,,Ano."

Angela: ,,Tomu se těžko věří."

Matka: ,,Sama posuď, jak to myslíš, dokážeš číst myšlenky."

Angela: ,,Nelžeš."

Matka: ,,Tak vidíš. Angelo, měla by sis uvědomit, že zloduši z celého světa na tebe chystají hon, protože když tě nemůžou zabít, chtějí tě aspoň proměnit ve zlo."

Angela: ,,Můj přítel David je ale Ďábel, copak mi nemůže nějak pomoc? Přesvědčit je, aby to nedělali?"

Matka: ,,To není tak jednoduchý. Zlo totiž není tak poslušné jako dobro, zlo si dělá, co chce."

....................................................................................................................................................................

Moje matka měla pravdu a mě se splnilo bohužel to, čeho jsem se bála, své síly jsem opět přecenila, to že mě nejde zabít v boji, ještě neznamená, že jsem neporazitelná a že mě nejde zajmout...zase. Při plnění své každodenní práce mě někdo zezadu trefí do hlavy a já jako každý citlivý tvor omdlím. A když se probudím, ocitnu se v poutech a ne jen tak v obyčejných. Ty pouta patřili k rezavému mohutnému stroji, který měl za úkol řezat do mě nože!

Ten stroj pracoval velmi zajímavým způsobem, tím že střídal hladké řezy s řezy hlubšími, bylo to něco podobného, jakoby se střídala bolest s ,,úlevou", protože ten mučící mechanismus se pořád opakoval. Prvně nic, pak hladké řezy, následně řezy ukrutně hluboké, na které se nedalo reagovat jinak než s křikem!

Mé věznitelé měli za úkol jen jeden cíl, chtěli, abych krvácela! A jelikož dost dobře věděli, že se všechny mé fyzické rány zhoní, proměnili tuhle mou silnou stránku ve slabost!

Zlatým hřebem všeho bylo to, když v mém tělo zbývalo už jen pár posledních kapek krve a já už nebyla schopna ani křičet ani se hýbat, že právě v tuhle chvíli mi někdo vrazil puškou kulku do hlavy! Tahle situace mě přivedla do transu. Něco jako bych měla menší vidění, stála jsem na ulici někde sama v noci, jen silné měsíční světlo na mě prudce zářilo. Pak z ničeho nic se po té ulici rozjelo auto a já dobrovolně pod něj skočila. Bylo to tak zvláštní, normálně bych nikdy takovou věc neudělala. Věděla jsem, že to není realita, ale taky jsem věděla, že si tu bolest zasloužím.