Miluji tě

Záchrana

Běžel jsem směrem, kde byl ten sklad. Shinra mi tak tak stačil. Modlil jsem se, aby nebylo pozdě. Když jsem byl u křoví, které stálo na dohled, zastavil jsem. Opatrně jsem vykoukl zpoza něj a sledoval okolí skladu.
,,Jeden....dva...tři..čtyři...pět..."
,,Cože?" zeptal se Shinra.
,,Pět hlídá sklad, ale nevíme kolik je uvnitř." řekl jsem a začal vytahovat saiku, kterou jsem měl vrozenou. Představil jsem si odstřelovací pušku a díky tomu se moje saika tak zformovala.
,,Hoy, nechceš udělat to, co si myslím?" zeptal se.
Otočil jsem se k němu. ,,Jo chci."
Neposlouchal jsem jeho námitky a sejmul první cíl tak, aby na to ostatní nepřišli. Saika měla výhodu v tom, že byla tichá. Něco mi, ale říkalo, že nebezpečí číhá uvnitř.
Když jsem si byl jistý, že kolem už nikdo není, pokynul jsem Shinrovi a Celty, která ani nevím, kde se tu zjevila, že můžeme jít.
Okamžitě jsem vyrazil ke skladu a šel k zadnímu vchodu. Díky vysokým teplotám jsem měl chuť začít zvracet, ale nějak se mi podařilo ji potlačit.
Celty mě náhle chytla za rameno. Otočil jsem k ní hlavu.
[Tady něco nehraje.]
Přesně to jsem si myslel taky. Sklonila PDA a zběsile psala dál.
[Pokud by tě chtěli dostat, proč by poslali hlídat tak málo lidí? Muselo jim dojít, že se přes ně dostaneš. Pokud by to nechtěli, mohli najmout Shizua-]
,,Předpokládejme, že chtěli, abych se tam dostal." přerušil jsem její psaní. Při zmínce o Shizu-chanovi mě začal popadat záchvat vzteku.
[Promiň.]
Zavrtěl jsem hlavou.
Vstal jsem a pokynul jim, aby šli za mnou. Všiml jsem si, že Shinra také tasil svoji saiku a teď už ostražitě sledoval okolí.
Vyklouzli jsme do skladu. Ti, co vlastnili saiku měli výhodu v tom, že měli větší zorné pole.
Potom jsem si všiml, že u stropu visí nějaký černý provázek. Na protější zdi byla spousta kulatých otvorů. A pak mi to došlo. Ty díry byly hlavně zbraní.
,,Ven!" zařval jsem.
V tom okamžiku začaly zbraně pálit. Celty nás kryla stínovým štítem a díky tomu se nám podařilo dostat ven. Byla to past. Past připravená na nás.
Když jsme vyběhli ven, sklad byl obklíčen osobami v černém, kteří drželi zbraně. Jednomu z nich se v tom krátkém okamžiku podařilo postřelit Shinru.
Rozzuřilo mě to.
Použij mě. No tak, použij mě...
Saika mi to vůbec nemusela říkat. Moje zlost mi dávala instinktivně povely. Nechal jsem ji vyklouznout ven a všechny je zmasakroval.
Potom jsem chytil jednoho pod krkem, a dal mu katanu ke krku.
,,Kde je?!" zařval jsem rozzuřeně.
,,J-j-.. je v tom d-d-druhém skladišti. M-m-měli jsme v-vás sem nalákat a..a.. vyřídit. Ne-ne-nevěděl jsem..ž-...ž-..."
Dal jsem mu ránu do hlavy a on ztratil vědomí.
Potom jsem se postavil.
,,Počkejte tady." řekl jsem těm dvěma, aniž bych se na ně otočil.
Slyšel jsem, jak Shinra něco namítal, ale nevšímal jsem si ho. Vykročil jsem se saikou v ruce k tomu druhému skladišti. Hodlal jsem si vzít zpět svou milovanou. I kdyby mě to mělo stát život.

Z pohledu Namie

Měla jsem svázané ruce i nohy a přes oči pásku. Nevěděla jsem, kde to vlastně jsem, protože mě omráčili a někam odvezli. V místnosti se ozývaly mužské hlasy. Snažila jsem se, alespoň trošku pochytit, o čem mluví.
,,Dostal se přes strážné. Zdá se, že naletěl na naší past." řekl jeden.
O kom to mluvili? Snad ne... Iza-
,,Hoy, šípková Růženko, je čas vstávat." řekl jeden chlap a zatřásl mi s ramenem.
,,Ty musíš něco vědět. Děláš pro něj, že? Pro toho informátora. Co je vlastně zač? Co je zvláštní na jeho rodině? On není člověk, že? No tak! Mluv! Myslím, že by byla škoda, kdybych musel zničit tu tvoji krásnou tvářičku, ale pokud nezačneš mluvit, udělám to."
,,Naser si!" zasyčela jsem.
Dal mi facku. ,,Ale, na takovou pěknou tvářičku máš prořizlou hubu, nemyslíš? Cítíš k němu něco, že? Uvidíme, jak se bude tvářit, když tě uvidí po tom, co si s tebou trochu pohrajeme." řekl, a začal mi rozřezávat tričko, zatímco druhý muž se mi snažil roztáhnout nohy.
Už už jsem chtěla začít křičet...
Když v tom se ozvala ohlušující rána.
,,Co se sakra děje? Běž se tam podivat!" řekl tomu, co se zabýval mýma nohama.
Pustil mě a odešel. Potom jsem, ale uslyšela výkřik a kolem mě proletěl závan větru. Potom se ozval naráz.
,,Hey! Co se to-"
,,Ty!" ozval se hlas, díky kterému se mi zběsile rozbušilo srdce. Snažila jsem se otočit za ním, ale moc mi to nešlo.
,,Nech ji být!" ozval se znovu a zněl opravdu naštvaně.

Z pohledu Izayi

Po tom, co jsem vyřídil toho chlapa, co se na mě chtěl vrhnout, jsem se zadíval do místnosti. Byla tam. Přejel jsem ji očima a stuhl. Najednou mě zachvátil naval vzteku. Chtěli ji znásilnit! Moji Namii! Moji milovanou Namii!!
,,Nech ji být!" zařval jsem a rozběhl se k tomu chlapovi. Dal jsem mu takovou ránu pěstí, že odletěl dozadu a vrazil hlavou do plechových dveří.
Potom jsem se otočil k ní a přeřezal lana, kterýma byla svázaná. Potom jsem jí věnoval dlouhý a procítěný polibek.
,,Ještě chvíli vydrž. Hned se vrátím." zašeptal jsem. Lámalo mi srdce vidět ji v takovém stavu.
,,Izi, ne...prosím..." vzlykala.
To mě rozzuřilo ještě víc. Donutili ji brečet. Moji Namii. Moji ledovou královnu krutosti. Moji zvrácenou Namii! Druhou polovinu mého temného srdce! To jim nesmělo projít.
Jemně jsem se dotkl její ruky a pohladil ji po sametově jemné tváři. Potom jsem se otočil, vytáhl nůž a skočil po tom chlapovi. Chtěl jsem to ukončit jednou ranou do jeho krku. Teď už mi bylo jedno, že se stanu vrahem. Ublížil jí. Zlomil ji. Zničil to, čím byla. To bylo neodpustitelné. Za to si zasloužil jedině smrt!
Vyhnul se a pokusil se mě praštit. Uhnul jsem a zasyčel. Pak jsem se po něm vrhnul znovu. Musím přiznat, že po všech těch rvačkách se Shizuem mi tohle přišlo jako malá rozcvička. Vyhýbal jsem se všem jeho ranám, za to ty, co jsem mu zasazoval já, zasahovaly pokaždé svůj cíl na milimetr přesně.
,,M-m-milost! Prosím! Milost! Já už nic neudě-"
,,Udělal jsi. Zabiju tě!" zavrčel jsem s pološíleným výrazem v obličeji. Začal jsem se rozmachovat k poslednímu úderu, když v tom se mi přitiskl někdo na záda a obejmuly mě tenké a hebké ruce. To mě donutilo zastavit. Nemusel jsem se otáčet. Věděl jsem, že je to ona.
,,To stačí." zašeptala.
,,Ale-"
,,To stačí, Izi. Prosím, odveď mě odsud."
Roztřesenou rukou vztekem jsem skryl nůž, otočil jsem se k ní a znovu ji políbil. Potom jsem jí chytil za ruku a utekli jsme.

O pár dní později

Seděl jsem na střeše mrakodrapu, ve kterém jsem bydlel, a pozoroval spící tvář mé milované. Když spala, vypadala jako anděl. Přejel jsem ji prsty po hraně čelisti. Ještě stále zde byla vidět modřina z té rány. Museli jí vážně ublížit.
Najednou se zavrtěla a podívala se na mě.
,,Probudil jsem tě?" zeptal jsem se.
Zavrtěla hlavou a přitáhla se ke mně. Věnoval jsem jí malý polibek.
,,Hodně jsem přemýšlel." řekl jsem.
,,Hm?" zeptala se se zájmem.
,,Namie.. já.. nevím, co ke mně cítíš, ale i tak..."
Nadechl jsem se. ,,Vezmeš si mě?"
Podíval jsem se jí do tváře. V očích měla slzy.
,,Ano." odpověděla s úsměvem a obejmula mě.
Usmál jsem se a dál pozoroval západ slunce. V tom okamžiku jsem přemýšlel nad tím, že svět není tak krutý, jak jsem si myslel.