Mrtvé ryby a čokoláda

Severní vítr

Procházel jsem se po kamenitém pobřeží, kopal do těl mrtvých ryb a v ruce svíral malý kus papíru s kresbou malé holčičky hrající si s plyšovým medvídkem. Slunce pomalu zapadalo, světla majáku zářila do dáli a do zad se mi opíral severní vítr. V hlavě se mi skládala báseň o kráse samoty. Když jsem si jí řekl nahlas, musel jsem uznat, že zní příšerně. Otočil jsem se a zamířil zpět k majáku. Všiml jsem si, že mě Mortyn už netrpělivě vyhlíží, jako vždycky.

„Jak bylo venku? Udělal jsem ti večeři, no.. spíš nám, mohl by ses podívat na pár nových kreseb? Rád bych znal tvůj názor. Viděl jsi toho racka? Jak ráno letěl přímo proti mně a potom..." Přestal jsem vnímat hned po pár slovech, je strašně ukecaný a otravný, ale  jinak moc hodný a milý. Píšeme spolu básničky, ke kterým pak kreslí ilustrace, to je jedna z mála činností, které mě s ním baví. K večeři udělal ryby s rybou, nic jiného tu k jídlu totiž není, protože loď, která nám sem měla přivést zásoby nedorazila. Dřív jsme tu měli záhonek, ve kterém jsme pěstovali zeleninu, ale ten zmizel během silné bouře.

„Emm, díky za večeři, už půjdu spát, tak za mnou nechoď. Postarej se o světla" Řekl jsem a vrhl na něj vážný pohled, on jen souhlasně zakýval. Poslední dobou bezdůvodně zhasínají světla, což není dobré, snažíme se přijít na důvod občasných zkratů, ale zatím bez úspěchu. Maják strážím už od svých osmnácti a zatím se nic podobného nedělo. Doufám, že vše co nejdříve vyřeším.

V noci mě vzbudil Mortyn s vyděšenou tváří a rukou od krve.