Nejhorší prázdniny

1. Kapitola

A je to tady. Balím se a odjíždím neznámo kam. Z mého znechuceného balení mě vytrhne zvonek. Seběhnu schody a otevřu dveře. V nich stojí má nejlepší kamarádka Amber a se smutným výrazem na tváři se mi vrhne kolem krku. Opětuji ji objetí.

,,To není fér." řekla a vypadalo to, že se za chvíli rozbrečí. Její světlé vlasy se na slunci leskly a modré oči se jí zalily slzami. ,,Můžu za to já, ne ty." vzlykla. ,,Proč si to svedla na sebe?" upřela na mě skelné oči.

,,Protože tohle kamarádky dělají. Znám tvé rodiče a určitě by tě potrestali mnohem hůř než moji. Navíc, ty bys to pro mě taky udělala." znovu jsem ji objala. Nic neříkala. Najednou jsem si svými slovy nebyla tak jistá. Udělala by to? Nebo by mě nechala na holičkách.

,,Doufám, že se mi vrátíš vcelku. A hlavně normální. Ne že si oblíbíš ty obří žirafy." podívala se na mě podezřívavým pohledem.

,,Toho se bát nemusíš." mrkla jsem na ni a naposled ji pořádně objala.

- - -

"To nejde." odfrkla jsem si, když jsem se snažila vecpat celý svůj šatník a kosmetiku do dvou kufrů a jedné obří tašky, která byla snad větší než já.

"Zlatíčko, šaty a ty tvoje šminky potřebovat nebudeš. Jedeš na statek, ne do modelingové agentury," řekla mamka ode dveří.

"A to tam mám chodit jako v čem? Vždyť je léto! Nebudu nosit ty jejich srandovní kalhoty a boty," pravila jsem se zvednutým ukazováčkem, jak jsem to ráda dělávala, abych zdůraznila vážnost svých slov.

,,Tak to jim budeš muset vysvětlit," odpověděla mi s pobavením v hlase.

,,Jsem ráda, že tě to tak pobavilo, ale já nemám co na sebe," bezradně jsem pohodila rukama, ,,takže nikam nepojedu a bude to vyřešené," řekla jsem, a ačkoliv jsem doufala, že by mi to mohlo projít, odpověď jsem již znala. Mamka nasadila ten svůj kamenný výraz a já poznala, že tohle jsem říkat neměla.

"Můžeš si za to sama. Kdyby jsi nevymýšlela pořád nějaký kraviny, mohla jsi být teď se svojí 'nejlepší kamarádkou' a užívat si léto," zvýšila hlas

Proto jsem si jen vzdychla a protočila nad tím oči. To ji ještě více rozzuřilo a naštvaně vydusala z mého pokoje. Nesnášela, když jsem dávala oči v sloup. Vyplázla jsem jazyk na její vzdalující se záda a zabouchla za ní dveře. Napočítala jsem do tří a...

,,Annito! Co si o sobě myslíš?! Tady nebudeme trpět ty tvoje pubertální výjevy! Okamžitě si zabal svoje věci a snes je dolů, odjíždíš! Už na tebe nemám nervy!" zakřičela na mě a já si jen odfrkla a čekala, kdy se ozve pláč. Netrvalo to dlouho. Z vedlejšího pokoje se po mámině kázání rozeřval můj nevlastní bratr, kterého si přitáhl můj táta, nečekaně, taky nevlastní. Pozvdechla jsem si a raději si vzala kufry a začala je rvát z pokoje.

---

"Dělej! Jinak to letadlo nestihneš!" vykřikl na mě od auta můj nevlastní otec. Musela jsem jeden kufr nechat doma a tak mi zabralo docela dost času přendavání věcí.

,,Vždyť už jdu!" opáčila jsem a obrátila oči v sloup. Hodila jsem kufr s mými věcmi na zadní sedačky, jelikož kufr auta byl již plný. Neměla jsem náladu poslouchat tátovi kecy o ničem a tak jsem si raději vzala sluchátka a hlasitost zvýšila na max.

---

"Už jsme tady." uslyšela jsem jakoby vzdálený hlas, který se pomalu přibližovat a ucítila něčí ruce jemně třesoucí s mými rameny.

"Usnula jsi." oznámil mi otec a já mu chtěla pogratulovat, jelikož na to bych bez něho nikdy nepřišla. Rozepla jsem si pás a sluchátka s mobilem zastrčila do bílé kabelky, která ladila s mými džínovými šortky a bílým tílkem.

---

Naposledy jsem otráveně zamávala otci a poté předala svou letenku stevardce. Ta se na mne mile usmála a řekla:

,,Vítejte na palubě naší..." Kecy. pomyslela jsem si a počkala až skončí ten její monolog, který slýchám pokaždé, když někam letím. Konečně jsem dosedla na sedadlo u okna, vedle postaršího pána a opět si nasadila sluchátka.

Ahoj. Vítám tě u mého prvního příběhu. Doufám, že se ti bude líbit a budu moc ráda za tvůj názor. 

Vaše Jannie ✌