Bordel

Cigarety

Znuděně jsem kontrolovala neonově růžový lak na své pravé ruce a přemýšlela, jakou barvou přetřu své zežloutlé nehty příště. Popravdě už mne ani nebavilo si je lakovat, ale vzhledem k jejich stavu, jehož příčinnou bylo právě používání levných, chemicky nevyrovnaných laků, se holt zábava vyměnila za zdánlivou povinnost. Stejně jako z brigádničení tady v této bohem zapomenuté sámošce. Nápisy se dávno více žloutly než bělaly, světla častěji blikala než doopravdy svítila a popravdě si myslím, že kdybych nápis "Samoobsluha" nad vchodem přepsala na "Antik", obchod by svůj účel plnil tak i tak. Z přemýšlení mne vytrhl zvonek, jenž svým řinčením značil příchod potencionálního zákazníka. 

"Dobrý den," ozvalo se ode dveří. Zvedla jsem zrak a nově příchozího si přeměřila. Nějakou dobu už tu dělám, takže většinu lidí, se kterými by mohl být nějaký problém, znám, ale tento byl nový. Pravděpodobně jel pouze kolem a dostal menší hlad, nebo mu tu někde v bytě na sídlišti umírá matka. Začal se nerozhodně rozhlížet kolem, a tak jsem na něj jen houkla. "Mohu vám s něčím pomoci?"

 Otočil se na mne s vděčným pohledem a přispěchal k prodavačskému pultíku. "Ano, ano, dobrý den," vydechl nervózně. Nebála bych se ho přímo nazvat podivínem. Byl velmi zpocený, i když venku vládlo mírné jarní počasí. Zarudlý obličej vykazoval známky jakéhosi strachu a zoufalého rozhořčení. "Máte cigára?"

Sehnula jsem se pod pokladnu a prohlédla si zbývající krabičky. Byla zhruba hodina před zavíračkou, takže děti ze sídliště už to tu odpoledne značně vybílily. "Bohužel už asi ne všechny druhy, ale ano, něco málo máme." Vytáhla jsem na pult dvoje Camelky a pár dalších krabiček. "Určitě nic víc?" zeptal se najednou zoufale. "Ne, bohužel. Ale máte tu sedm ruzných druhů, určitě si vyberete," kývla jsem hlavou a nahodila rádoby milý úsměv. "A kolik stojí?" prohodil najednou. Nervózně se třásl, popravdě jsem se ho začínala docela bát. "Ceny jsou různé, krabička od krab-." "Myslím za všechny," vskočil mi náhle do řeči. Nechápavě jsem zvedla obočí. Ale co, náš zákazník, náš pán. "Vezmete si je všechny?" otázala jsem se tedy pro ujasnění a odhrnula si spadlou ofinu pryč z čela. "Ano, ano, vezmu," obrátil pohled k východu, jakoby se už těšil, až i se svými cigaretami vypadne. Upřímně jsem se na jeho odchod také poměrně těšila. Zrychleně jsem tedy vše namarkovala a automaticky položila další otázku. "Bude to vše?" Muž se začal obhmatávat, asi hledal kapsu skrývající peníze. "Počkejte," zabručel a zhluboka se nadechl. Po chvíli z kapsi vytáhl malý zelený lísteček, dost pravděpodobně nákupní seznam. "Asi jo, jo, bude," přitakal. "Jistě, tak to bude 724 korun." Podal mi bankovky, já jemu pytlík s krabičkami a do ruky vložila pár drobných.

 "Na co vám vlastně je, tolik cigaret?" prohodila jsem najednou. "Ale... ale k ničemu," styděl se nejprve. Ale protože jsem zvyklá od svých zákazníků odpovědi dostat, nahodila jsem zvídavý pohled a zeptala se ještě jednou. "Ale vždyť to normálnímu kuřákovi vydrží tak na dva týdny, ne? Proč sem nezajdete znovu? Zítra ráno tu budou nové." Otočil se zpět ke mně a vzdychl. "Já nekouřím," pronesl hrdě. "Tak na co takové zásoby?" opáčila jsem zvědavě. Najednou se flegmaticky uchechtl. "Vždyť je to vlastně jedno, nehodlám se tu už snad nikdy objevit. A ty jsi taková mladá, kolik ti je? Patnáct?"

 "Šestnáct." 

"Šestnáct. Potřebuješ rady do života. Na cigára se daj perfetkně balit holky. Teda, ne úplně na cigára, jako spíš na látku, co se do nich potajmo přidává." Jeho úsměv přetrvával, začal se však měnit v úsměv poněkud zlomyslný. "Nakapeš do nich trochu takové roztoku a každá je tvoje. Nová věc na trhu. Ale ty jsi ještě mladá, no, ty znáš tak možná trávu. Tak si ale dávej bacha, protože je to nebezpečná sranda. Takže cigarety jen od ověřenejch zdrojů, jestli nechceš skončit někde, kde určitě skončit nechceš," dokončil rádoby poučný monolog a poté se rychle pakoval. "Nashledanou!" 
"Nashle..."

"Že já jsem se vůbec ptala," povzdechla jsem si, jakmile se ozvalo zabouchnutí dveří. Prohlédla jsem si prázdný obchod, abych se ujistila, že je vše v pořádku a že se mohu dále věnovat svým nehtům, když v tom jsem si všimla malého zeleného nákupního seznamu, jenž ležel zmuchlaný na místě, kde se ještě před momentem nacházel onen podivín. Doprovázena zaskřípáním dvířek od pultíku a zablikáním světel jsem se pro něj sehla a opatrně ho rozbalila. Byl na něm načrtnutý jakýsi chemický vzorec, což mne nijak z míry nevyvedlo. Druhá strana lístečku už mne ale trochu postrašila. "Daniela Hodková, třetí panelák, fialový šesté patro, balkón nalevo," zamumlala jsem pro sebe tiše. Tu holku znám. Poměrně milá holka, sice nejsme přímo kamarádky, ale vždycky se příjemně usmívá, když si sem odpoledne chodí kupovat cigarety.