♥ Unforgettable Love ♥

I don't wanna hear it...

„Chloe musíme ti s tatínkem něco důležitého říct." řekla paní Warwick

„Co zas po mně chtějí?!" říká si v duchu Chloe.

 „Víš, s taťkou máme v práci problémy a už nemají dostatek práce pro lidi, a tak se budeme muset přestěhovat do Los Angeles.“

 „To si ze mě děláte prdel,ne?!“ vyskočí to z Chloe.

 „Nebuď sprostá Chloe!!“ vykřikne její otec.

 „To mi už děláte naschvál?! Pořád se stěhujeme, a pořád si musím hledat nové přátele, našla jsem si tu lidi, kterým můžu věřit a stane se to znovu?! Už nevím, čemu mám věřit, pořád mi říkáte, že to bude naposledy a budeme tam bydlet už napořád, ale pořád jsou to jen same lži. Najdu si tam určitě zase nějaké nové přátele a vy mi znovu řeknete, že se budeme stěhovat! Nechci tam jet!“ vybuchne a uteče do svého pokoje a bouchne dveřmi. Rodiče slyší jen rány z jejího pokoje.

 Z pohledu Chloe:

 Prooč?! Proč zase já?! To se snad děje jen mně! Už to nevydržím!

 Z pohledu rodičů:

 „Jdu za ní, není to normální, takové rány!“ říká její mamka.

 „Nech ji tak, aspoň si vybije zlost a stejně, budeme se stěhovat a budeme mít nové věci, takže už je jedno, co rozbije. Uvař mi mezitím prosím kafe, než se uklidní a přijde sem.“ pousměje se otec a poprosí manželku.

.…1,5h později…

„To je divné, je tam najednou strašné ticho a pořád nevyšla. Jdu se radši na ni podívat.“ ustaraně povídá paní Warwick.

Mamka dojde ke dveřím k pokoji a klepe. Nic se odtud neozývá. Tak tedy vejde do pokoje..

 „Tak co?“ volá z kuchyně taťka.

 ".…"

 „Miláčku, děje se něco?“ opět volá z kuchyně, ale mamka pořád neodpovídá. Tak se jde za nimi podívat, co se děje.

 „Podívej, všude je sklo, rychle volej záchranku!“ „Chloe, prober se!! Halooo, Chloe, slyšíš mě?!“

------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 Co to je?! Připadám si, jako kdyby někdo do mě bodal nožem.. Auu… No nic, tak tedy otevřu oči a zjistím co se to se mnou děje.. Kde to jsem?! Kde jsou všichni?! To bude asi sestra-zase další vetřelec, radši zavřu oči, nemám z ní dobrý pocit..

 "Chloe,spíš ??" promluvila na mě sestřička.

 "Kdo by spal při takové bolesti?! Jasně, že nespím.."Ona je snad úplně tupá.

 "Ráda bych vám dala nějakou injekci nebo prášky na tu bolest, ale už to nelze, protože už jsme vám jich dali pro dnes až, až." mile se na mě usmála, asi nebude tak zlá, jak vypadá..

 "Co ti tu dělají?! To mi nedají ani na chvilku pokoj?! " vyštekla jsem po sestře, když jsem viděla rodiče za dveřmi.

"To je další věc, co jsem ti chtela oznámit.. Chtěli by sem za tebou přijít" zase ten úsměv. Divím se, že už ji nebolí z toho pusa."nechci teď s nimi mluvit..řekněte třeba, že spím nebo něco si prosím vymyslete..díky"doufám, že dobře lže.

"Dobře, dobře, nějak to udělám! Nelámej si s tím hlavu a teď odpočívej.. Kdyby jsi  něco potřebovala, tak zazvoň na ten zvonek a já přijdu "Mám jí věřit? no snad to zvládne.

 "Mějte se" mile jsem se na ni usmála, jako ona na me.

 Konečně odcházejí.. Konečně bude tady ticho.. Ještě se kouknu, jak to naši vezmou, snad jí to sežerou..

 ...o 2min.později...

 Ona to vážně dokázala, oni vážně odcházejí.. doufám, že ne jen na kafe, snad jdou domů.. Ta sestra se mi začíná líbit.. Je i nějaká mladá, tak proto mi asi tak rozumí.

 ...Další den...

 Probudilo mě světlo a hlas sestričky. Tak jsem tedy otevřela oči a uviděla jsem sestru u oken, jak rozdělávala poslední žaluzie v tomto pokoji.

"Ještě ti přinesu černý čaj" Zase s úsměvem prohlásila.

"Panenko skákavá, to musím jíst a pít samé sračky tady?! Už mi stačí, že musím jíst ten hnusný rohlík s tím, co si říká máslo, ale chutná to jako zvratky."

"No tak Chloe, musíš pít, aby se ti zlepšil stav, když jsi ztratila tolik krve." asi má pravdu….

 Jen jsem viděla, jak sestra odchází z pokoje a zase se tu objevila, ale už i se šálkem toho čaje.. Najednou jsem postřehla, jak sestra padá a hrnek letí k zemi i s ní..

"Sakra, to se musí stát jen mně. Musím se naučit chodit, jsem strašně nemotorná..a hrnek je v čudu.." sestra se na mě podívala zase s úsměvem, ale jak uviděla moji reakci, tak ji hned ten smích přešel.. Nemohla jsem popadnout dech, všechno se najednou kolem mě zastavilo a já viděla před očima, co se stalo tu noc, když jsem přijela do nemocnice.. Chtěla jsem to zastavit, ale nešlo to.. Všechno jsem rozbíjela a pak jsem uviděla, jak jsem vzala jeden ze střepů skla a začala se řezat.. Všude bylo strašně krve, až mi bylo z toho blbě.. Začala jsem brečet.