VYCHOVATEL (MLB FF)

4. Kapitola - Pomoc u hlídání

Dnes jsem po škole nezůstala, protože jsem učitelce projekt donesla a už byla spokojená. Dala jsem si domů aktovku, ale vzala jsem si s sebou malou kabelku s mobilem, klíči a peněženkou. Chvilku jsem přemýšlela, jestli si s sebou nemám vzít něco, čím bych donutila děti poslouchat. Po dlouhém rozmýšlení jsem se ještě stavila u rodičů v pekárně a vzala několik malých sladkých perníkových tyčinek. Když jsem šla vyzvednout Clary, s Adrienem jsme se jen pozdravili a jinak jsme mezi sebou neprohodili ani slovo. Jen mi obličeji a gesty naznačil, ať nezapomenu na to, že se mám ještě vrátit.

Odvedla jsem Clary k tetě a když jsem se vrátila zpět do družiny, Adrien byl zasypaný pod hromadou malých dětí. Neubránila jsem se úsměvu. Z té hromady lezly jen Adrienovy končetiny. Ale když to nedokáže on, budu něco muset udělat já. Vytáhla jsem pytlík se sladkostmi a zhluboka jsem se nadechla.

,,Kdo chce něco sladkého?" zakřičela jsem přes celou místnost, aby mě všichni slyšeli.

Najednou se ke mně děti nahrnuly a snažily se na mě vyskočit, aby mi vzali tyčinky. Musela jsem začít být přísná.

,,Tyhle tyčinky dostanete pouze za něco," začala jsem a všechny děti zbystřily. V tomhle tichu se mi mluvilo dobře. ,,Všichni ode mě jednu dostanete, když si hezky vezmete papír s pastelkami a budete u toho malovat. Nesmíte u toho nahlas mluvit, je dovoleno pouze šeptání. A už vůbec nesmíte zlobit vychovatele. Nikdy!" zdůraznila jsem. ,,Jinak už sem nikdy nic takového znovu nepřinesu. Teď si jděte pro pastelky a papíry a udělejte tady frontu. Když někdo bude i přes tato pravidla zlobit, jednoduše příště nic nedostane, je to všem jasné?"

Všechny děti si vzorně přinesly papíry s pastelkami a udělaly přede mnou dlouhou frontu. Všem jsem postupně dala tyčinku a potom jsem je chvilku sledovala, jestli vážně dělají to, co mají. Sice nejsou úplně malí, ale i tak za jednu tyčinku nebo něco sladkého udělají cokoliv. Usmála jsem se nad tím, co jsem dokázala. Kdybych tohle uměla i s Clary...

Adrien ke mně mezitím došel a sednul si na zem. Posadila jsem se vedle něho.

,,Páni," zašeptal. ,,Musíš mi takhle s nimi pomoct častěji," teď šeptal hodně potichu, aby ostatní nerušil. Bylo tu přímo hrobové ticho.

,,Moc si na to nezvykej. Moc často za tebou takhle chodívat nebudu."

Otevřely se dveře a dovnitř vešla nějaká žena. Jedna blonďatá holčička k ní hned přiběhla a ukazovala jí, co namalovala. Žena se na nás usmála, pomohla dívence sbalit si všechny věci a odešly. Takhle to šlo dál až do té doby, než byla družina celá prázdná. Venku už se stmívalo.

Oblékla jsem na sebe kabát a Adrien ten svůj. Zamknul družinu a společně jsme odešli.

,,Takže... Kam chceš vlastně jít?" zeptala jsem se.

,,Nechceš jít ke mně? Můžeme se třeba podívat na nějakej film nebo tak..."

,,Mně to je jedno. Ale hlavně se mi chce spát. Vím, že je teprve středa, ale jsem prostě unavená. Asi budu odcházet brzy."

,,Nemůžeš u mě přespat?"

,,Promiň, ale to by asi vážně nešlo. Mamce jsem slíbila, že budu do jedenácti večer doma. A navíc nevím, jestli by byla ráda, kdyby zjistila, že spím u kluka a ještě k tomu staršího o tři roky než já..."

,,Řekni jí, že budeš spát třeba u kamarádky..."

,,Promiň. Znám tě teprve tři dny. Nebudu u tebe hned spát."

,,Jak chceš," povzdychnul si.

Došli jsme k nějakému obrovskému rodinnému domu. Ten odemknul a rukou mi pokynul, ať jdu dál. Byla to spíš vila než dům.