Příběhy zaklínače Mercyho

Cornwell

Když se Mercy vrátil z Netheru, zasycen napůl shnilým masem z tamních oblud, začal se zajímat o to, co leží za východem z Jeskyně. Ano, byl přenesen do nějaké jiné dimenze, ale třeba ho Doge zavedl zpět do jeho světa... Po důkladné přípravě mečů se Mercy vydal ven, doprovázen Dogem. Všiml si, že je jeho psí společník trochu nesvůj, za tu dobu, co spolu jsou, narostl do velikosti menšího koně. Mercy to přikládal dobré výživě a genům po matce. Ettariel mu chyběla, ale rozhodl se, že se postará o jejího synka. Pro jistotu tasil železný meč, na kterém se leskl runový popis. Šli dlouho, úzkou horskou cestou, když potkali zvláštního člověka. Seděl na úpatí hory na lavičce, která už tam nejspíše hnila pár desítek let. Za ním byl led, před ním bylo teplo. Mercy se tomu podivil, nikdy nic takového neviděl a tak mu bylo jasné, že doma není. Zkusil navázat rozhovor obecnou řečí "Hola hej, poutníku, copak tu děláš?" K jeho štěstí, i zde se mluvilo obecnou řečí, ačkoliv tu zde měli všichni divný přízvuk (nebo ho měl on a nikdo jiný). Muž odpověděl "Vím, chceš se zeptat, proč za mnou jde zima..." a pokynul palcem za sebe. "Tohle je dílo jedné vědmy, které jsem nesplatil dluh... Proklela mě a od té doby, všude kudy jdu, se na mě lepí zima. Nikdo mi nepomohl, ani mágové v Cornwallu, ani vědci z Císařovy výzkumné skupiny." posmutněle uzavřel svůj příběh. Mercy se zamyslel "No, jelikož jsem zaklínač, mohl bych z tebe zkusit kletbu stáhnout, pane... jak se jmenujete?" a nabídl ruku sedícímu muži. "Toman. Děkuji ti... Ačkoliv slovo Zaklínač jsem v životě neslyšel, ty musíš být nějáký mág ze severu, že?" stiskl Toman ruku, prohlížejíc si Mercyho a jeho značně ohořelou výbavu. Mercy dodal "Já jsem Mercy" a pustil ruku. Toman přikývl a zastrčil si ruku zpět do kapsy. Mercy přemýšlel, jak bez znění kletby zruší kletbu, když tu Toman řekl "Hele, Mercy, ta stará babizna byla napíchnuta na kůl, ale zbyla po ní tahle kniha... Nikdo jí nedokázal přečíst, tak jí dali mně, než jsem odešel z města." a podal mu knihu, značně potrhanou a vlhkou v koženém přebalu a s pentagramem na přední straně obalu. Mercy tuhle knihu viděl, dokonce by řekl, že jí i četl... Invokátoské spisy pro akademické účely? Ne, ty byly psány v obecné řeči... Otevřel knihu a prohlédl si první stranu, která runami hlásala "Magie pro komerční účely" Mercy se usmál. Nejen, že tu mluví stejně, oni tu i mají stejné runy! Dialekt, který by normálně považoval za jižanský, přelouskal v minutě a kniha samotná mu pomohla k porozumění formule, která posloužila k zakletí chudáka Tomana. Po pár minutách Mercy konečně zaklapl knihu. "Hele, zaklínači normálně nepracují zadarmo, ale když mi tu knihu dáš, sejmu z tebe tu kletbu úplně grátis." Toman bezmyšlenkovitě přikývl a pokynul mu, aby s tím začal. Mercy natrhal pár bylinek, co rostly okolo, díky popisu v knize věděl, co má jak trhat. "Na, rozžvýkej to" nacpal Mercy Tomanovi do pusy hrst bylinek. "Často to neříkám, ale nepolykej" zasmál se Mercy nad svým vtipem, který Toman nepochopil. Zatímco Toman žvýkal, Mercy se rozhodl podívat po krajině. Štíty hor sahaly do úžasných výšek, ovšem mezi nimi byl kaňon, kterým se táhla dlouhá cesta, pravěpodobně obchodní stezka. Směrem, kudy chtěl jít byla v dálce vidět vesnička, malá, ale už z dálky viděl kováře, který by mu mohl pomoct s opravou mečů. "Hmmm" zahuhlal Toman. "Ok, teď to vyplivni a napij se tohohle" řekl Mercy a podal mu vodu, do které kápl trochu své Vlaštovky. V poměru, v jakém to míchal, by to na něj nemělo efekt, ale na Tomana to mělo žádoucí účinek. Chvíli se klepal, jako by mu tělem prostupovala ta zima za ním a pak jako by nic, kletba pominula. Toman byl nadšený, utrousil rychlé "díky" a odběhl do vesnice, zpět ke svým. Mercy nad jeho spěchem kroutil hlavou, stejně jako nad tím, jak magické umí být bylinky. Měl ve škole dávat víc pozor. Pískl na Doge, který si hrál ve zmrzlé trávě a vyšli za Tomanem. Když přišel, hned byl přívítán místní domobranou, ačkoliv ne tak, jak chtěl. "Stůj!" Mercy poslechl, dokonce i Doge si sedl. Mercy rezignovaně zvedl ruce, jak to bylo zvykem ve větších městech. Domobrana se stále bála a ptali se "Kdo jsi a proč máš na zádech dva meče?" Mercy se pousmál, od té doby, co vyšel ze školy tuhle otázku neslyšel. Učitelé jim dali naučit tuhle jednoduchou hlášku "Jsem Zaklínač. Nosím dva meče, jeden ze stříbra, na příšery, co obývají divočinu a jeden ocelový na lidi, co obývají města z kamene... Oba na příšery." Domobrana složila zbraně, ale stále skepticky zírala na Mercyho. "A jméno? Budeš se muset ohlásit rychtáři, nevypadáš jako voják císařské armády." Mercy se představil jako Mercy z Cintry a byl vpuštěn do vesnice. Vesnice byla opravdu malebná, Domy byly uspořádané do kruhů a uprostřed byla studna a stánky s řemeslnou výrobou, zahlédl různé kožešiny, ryby, ale i meče a zbroj. Domobranci ho poslali do nejbližšího domu, který se tyčil nad ostatní. Vešel dovnitř a tam už čekal rychtář, který mu nabídl židli a ptal se ho na jméno. Mercy byl zvyklý na podobné oplétačky s úřady, ale nyní ho zajímalo, kde je a tak se snažil být co nejvíc milý, aby se s ním rychtář bavil i po té, co s ním dořeší jeho vstup do města. "Dobrá, můžeš jít" Ukončil rychtář konečně. "No, mohl bych vás poprosit o pár informací? Možná že mi to neuvěříte, ale přišel jsem sem nějakým portálem, vůbec nevím, kde jsem, můžete mi to trochu přiblížit?" zeptal se opatrně Mercy. Rychtář se na něj podíval nedůvěřivýma očima a pak začal. "Zníš seversky, ale i tak ne úplně odsud, takže ti budu věřit... Tohle se nejlíp probere u mapy, pojď sem." mávnul na Mercyho rychtář. Po pár minutách Mercy přibližně znal přibližnou pozici většiny měst a zajímavých míst. Rozhodl se, že vyrazí do Cornwallu, který byl tak den cesty odsud. Vesnice jménem Saltford mu ale nabídla lepší činnost. Lov pekelných prasat. Mercy se snažil někde prodat kousky masa, co měl u sebe a evidentně tohle maso má vysokou cenu. Rozhodl se tedy lovit a do Cornwallu se podívá jindy.

-----------------

OOF. Tisíc slov.