Nezapomenutelná dobrodružství: Záchrana bratra

Zlovlci

Již brzy ráno, když slunce vycházelo, jsme se balili a chystali se na cestu. Poháněl jsem Michaelu, protože nebyla zvyklá na takové cestování. Ale všiml jsem si, že stále kouká po Honzovi. Vyjeli jsme a dojel jsem Honzu, který jel v čele. „Víš, že Michaela po tobě kouká?" zeptal jsem se s úsměvem. Honza se na mě podíval: „Ale prdlajs!" „Však časem uvidíš," dodal jsem a plácl jsem ho přes rameno. Zpomalil jsem, abych se podíval na Jiřího a zeptal se ho, jak se cítí. Vypadal už mnohem lépe. Nehonili jsme koně, abychom je brzy neutahali. Jeli jsme pomalým klusem za sebou. „Potřebuji, abyste jeli napřed a našli nějakou vodu," požádal jsem Pata a Mata, ale ti to odmítli, protože jejich úkolem je chránit Michaelu. Zeptal jsem se Evy a Maxe, jestli neví, jestli není poblíž nějaká voda, protože nám pomalu dochází. Eva se na chvíli zamyslela a pak řekla, že o něčem ví a že nás tam dovede. „Pojedu s tebou jenom já a ostatní budou pokračovat," oznámil jsem jí. Maxovi se to nelíbilo, ale ujišťoval jsem ho, že se o ni postarám a nic se jí nestane. Ostatním se to taky moc nezamlouvalo. Honza chtěl jet se mnou, ale potřeboval jsem, aby je vedl. „Bude to v pohodě. Dejte nám všechny láhve na vodu," posbírali jsme lahve od všech a tryskem jsme vyrazili. Pádili jsme to nějakou úzkou lesní cestičkou. Občas mě šlehla větev po ruce nebo hlavě.

Dojeli jsme s Evou na místo. Byl to malý pramen u cesty. Slezl jsem z koně a šel jsem k prameni. I Eva slezla z koně a šla mi pomoct nabírat vodu. „Pajka!" zašeptala zděšeným hlasem Eva. Podíval jsem se na ni. Stála jako socha s nádobou na vodu a koukala směrem k cestě. „Co je?" zeptal jsem se a pak jsem se podíval stejným směrem. Na cestě stála podivná bytost. Měla tak sto sedmdesát centimetrů, dlouhé hnědé vlasy a obličej měla bez obočí a různě pokrčenou kůži s protáhlým nosem. Její hnědé oči na nás civěly. Na sobě měla jen dlouhý zelený plášť nebo spíše jen nějaký starý hadr, z kterého trčely velké nohy s drápy. „Co to je?" ptala se zděšeně Eva. „Nevím, myslel jsem, že to mi povíš ty, když jsi zdejší." Pomalu jsem tasil meč a připravil se, kdybych ho musel použít. Nestvůra zaškubala hlavou do stran a její dlouhá ruka objala vedlejší strom. „Už to zabij!" pobízela Eva. „Nebudu to zabíjet, když nevím, co je zač," odpověděl jsem a stále jsem bytost pozoroval. Stála tam a jako by stále něco očichávala a hledala. Udělal jsem krok dopředu a nestvůra se na půl těla schovala za strom, přičemž mě stále pozorovala. Zabodl jsem meč do země a udělal jsem další krok. „U všech bohů! Co to děláš?" klela Eva a schovala se za kamennou mohylu. „Neboj se, nechceme ti ublížit," mluvil jsem na nestvůru a při dalších třech krocích jsem se zastavil. Nestvůra vylezla a měřila si mě pohledem. Pustila se stromu a udělala pomalý a váhavý krok. Potom další a další až byla skoro u mě. „Na to se nemůžu dívat," mumlala Eva. „Jen nic nedělej a zůstaň, kde jsi," upozornil jsem Evu. „To se neboj, přece se nenechám sežrat," řekla a nestvůra se na ni podívala. „Ta je hnusná!" „Hele, tady jsem," zamával jsem rukou, abych upoutal její pozornost. Nestvůra se zase zaměřila na mě a přistoupila. Začala mě očichávat a prohlížet ze všech stran. Najednou se ale lekla, srazila mě k zemi a rychle zmizela. Najednou přiletěl šíp a zabodl se vedle mě. Podíval jsem se na něho a rychle jsem se snažil dostat k meči. Přiletěl další a jen tak tak mě minul a zabodl se do stromu. „Schovej se!" zavolal jsem na Evu, která se přikrčila. Sebral jsem meč a běžel jsem ke koni a sundal jsem štít. Sotva jsem se za něho schoval, tak se další šíp zapíchl do štítu. Běžel jsem k Evě. „To je zase kdo?" ptala se naštvaně Eva. „Podle šípů, by to měli být skřeti, ale to není možný." „Proč by to nebylo možný?" vyzvídala Eva. „Řeknu ti to pak, teď musím něco udělat," rozběhl jsem se a skočil jsem po jednom skřetovi, který se snažil dostat k našim koním. Srazil jsem ho k zemi a jednou ranou jsem mu rozbil lebku štítem. Z levé strany se vyřítil další. Rychlým kotrmelcem do pravé strany jsem uhnul ráně. Uchopil jsem meč a druhou ránu jsem vykryl mečem a odrazil nepřítele. Rychle jsem udeřil a probodl skřeta. Další byl už u Evy a snažil se ji chytit a odtáhnout pryč. Vzal jsem svou dýku, kterou jsem měl u pasu, a hodil jsem ji na něj. Trefil jsem ho přímo do hlavy. Padl na zem a Eva se na něho jen zděšeně podívala, a pak do něho kopla. Šel jsem si pro štít, který zůstal ležet na zemi. Sebral jsem ho a šel jsem za Evou. „Kde se tady vzali?" ptal jsem zmateně. „Děláš, jak kdybys neznal skřety." „Znám je moc dobře, když jsme je porazili v bitvě." „Počkej, takže ty jsi ten, o kterém se vypráví ty příběhy? Vy jste ta skupina, která porazila nepřítele?" ptala se jasnou jiskrou radosti v oku. „To půjdu s vámi až do konce vaší výpravy, chci být zmíněna ve vašem příběhu." Udiveně jsem se na ni podíval a pověděl: „No to ne! Bude to nebezpečný a nemůžu na tebe dávat pozor." Mávla jen rukou a prohlásila: „Ty naděláš." Otočila se a šla ke svému koni. Pokrčil jsem rameny a šel jsem ke svému. Naskočil jsem na něj a vyrazili jsme zpět k naší družině.