Víš, broučku | HP FF |

Víš, broučku...

„Drahý Neville," oslovila Augusta svého vnuka dříve tak přísnými rty.

„Ano, babičko?" zeptal se chlapec sedící vedle jejího nemocničního lůžka.

Víčka se jí mírně třásla, stejně jako tvář posetá nespočetným množstvím vrásek. Za těch pár dní, které tu byla nucena strávit, zestárla o několik let. I přesto však neztrácela nic ze své autority.

„Vzpomínáš," zachraptěla, „jak jsme se báli, že z tebe bude úplný mudla?"

Vnuk se na ní usmál a pokývnul na souhlas: „Jistě, babičko." Jako by neuteklo několik zim od doby, co se ho dědečkův bratr, prastrýc Algie, snažil přistihnout a dostat z něj nějaké čáry.

„Víš, chlapče, byla to zlá doba. Velmi špatné časy, Neville," přivřela na okamžik své unavené oči. „To, co se stalo tvým rodičům... Alici a Frankovi, ach, nešťastníci moji! Když je smrtijedi umučili k šílenství... Dva z nejlepších bystrozorů, jaké ministerstvo kdy mělo..." Neříkala to proto, aby se chvástala tím, jak byli dobří. Poukazovala jen na skutečnost, že byli mimořádně nadaní, a přesto jim to bylo k ničemu.
„Nedokázali utéci ze spárů nepřátel. Přesto se však nevzdali a nevyzradili žádnou informaci. Raději by bývali byli zemřeli, než aby promluvili." Postarší dáma se na chvíli odmlčela. Mladík na ženu hleděl s úctou a obdivem, že o tom dokázala mluvit. Odjakživa cítil za rodiče nezměrnou hrdost.
„Velmi dlouhou dobu jsi nevykazoval ani špetku kouzelnického talentu... Do tvých osmi let."

V odpověď dal hlavou znamení, že si vzpomíná. Tenkrát ho prastrýc Algie držel z okna v poschodí za kotníky. Upustil ho omylem v okamžiku, kdy mu jeho manželka Enid nabízela sněhovou pusinku.

„Byla jsem opravdu hrdá, když jsem tě viděla skákat po celé zahradě až na tu silnici. Neskutečně se mi ulevilo," usmála se na mladíka. Při té šťastné události plakala.

Úsměv opětoval a stiskl jí ruku.

„Myslím, že to bylo především tím, jak jsme na tebe všichni naléhali. Od útlého věku jsme tě tlačili do projevu tvé divoké magie. Byl jsi natolik pod tlakem, že se ti pramálo dařilo. Mám dojem, že někdy, když jsi byl sám, jsi to zvládnul."

Překvapeně se na starší ženu podíval: „Vážně?"

Babička pokývala neznatelně hlavou. „Ano, ve chvílích, kdy jsi byl opravdu sám. Nepřikládali jsme tomu však žádnou váhu. Měli jsme dojem, že za tím jsou různá kouzla, jež se na jejich obnovu někdy používala. Pamatuješ na naše skleníky?"

Neville se jemně usmál.

„Po tvém zalévání občas vyrostla úroda dvakrát rychleji a jindy, když to vypadalo s nějakou rostlinou zle, nevysvětlitelně se zotavila. Dřív jsem to nevěděla, ale dnes už vím, že máš mimořádný talent a cit pro bylinkářství. Jsem ráda, že jsi našel, co tě baví. Někteří to hledají celý svůj život a nenaleznou to," vědoucně se na něj usmála.

„Měla jsem strach, že když se tvůj otec, jeden z těch nejlepších, neubránil, jaké by to bylo pro tebe, kdybys stanul tváří v tvář nebezpečí," smutně se podívala z okna. „Tak jsem se bála, že přijdu i o svého vnuka!" Puklo by jí srdce smutkem, kdyby ho neměla.

Pohladil babičku po ruce, kterou jí doposud svíral.

Augusta se zamyslela. Věděla, že by mu to jindy nevyprávěla, ale Merlinví, kdy přijde její poslední den? Cítila, jako by to bylo nedávno, a ne před pár lety, když se ho prateta Enid, Algieho choť, snažila naučit lektvarům a malému Nevillovi se podařilo zpackat to hned na začátku.
Tak moc byl na něj vyvíjen nátlak. Nikdo z nich nepochopil, jak mohl sporýš vydávat takový zvláštní, odporný zápach. Náhle se stařenka pousmála.
Chlapec v očekávání sledoval matku svého otce, která byla i jeho náhradní matkou.

„Víš, broučku… Bývala bych tě měla ráda i bez tvých kouzel, i bez tvého kouzelnického nadání. Nepotřebovala jsem ho k tomu, abych tě mohla a směla milovat. Uvědomovala jsem si však, že bez kouzel nedokážeš přežít ani se ubránit. Potřeboval jsi ochranu. Záštitu, kterou bys měl neustále u sebe. Vědomí, že bys nedokázal kouzlit a zůstal bys těm hulvátům na pospas, mě dováděla k šílenství," třásl se jí hlas.

O něco víc mu stiskla ruku. „Bylo pro tebe životně důležité být silný. Jsem hrdá na to, že jsi bojoval na ministerstvu. A jsem neobyčejně pyšná, že jsi vedl tajný odboj proti Carrowovým s Brumbálovou armádou. Že jsi bránil Bradavice, a v první řadě, že ses nikdy nepodrobil společnosti. Vím, že to s námi nebylo lehké. Kdybychom na tebe, Neville, nenaléhali, bylo by to možná lepší."

Měla ho ráda a bála se o něj, to ho víc než hřálo. Svíral ho smutek a zároveň ho objímala radost. „To je v pořádku, babičko, vím, že jste dělali jen to nejlepší," věnoval své vychovatelce upřímný úsměv.

Kolik úsměvů jim ještě zbývá? Jako by se život scvrkával jen na vteřiny, kdy prožili společné momenty. Zážitky, při nichž se usmívali. Okamžiky, kdy se věnovali jeden druhému. Soucitně na vnuka mrkla, jako by mu četla myšlenky.

„Těší mě, že jsi zůstal sám sebou." Usmívali se na sebe.

„Jsem vděčný, za to, že jsi to se mnou nikdy nevzdala."

°•°

Tento příběh bych ráda věnovala všem, kdo ho četli. A také jedné milé Zlatonce! Děkuji Ti, Zlatonka, žes pořádala tu soutěž^^! Díky Tobě jsem se zbavila kreativního bloku. Děkuji všem! ❤