Šťastná jizva

1. Část

Ano, bylo mi tehdy sedmnáct, když se to stalo. Byly to chvíle naplněné neskonalým štěstím, ale také srdcervoucím smutkem.

--

Seděl jsem ve třídě a snažil jsem se opisovat příklady z tabule, protože pan učitel jako vždy psal nesmyslně rychle. Štvalo mě to, ale já jako šprt, který v této třídě třeťáků neměl skoro žádné právo na nic, jsem radši pokaždé mlčel. Posunul jsem si své dioptrické brýle výš na nos a pokračoval v opisování s tichými nadávky na učitele.

Náhle někdo zaklepal a rychlým pohybem otevřel dveře. Svou pozornost jsem tedy věnoval chlapci, který s pokřiveným úsměvem koukal po celé třídě a dokonce se koukl i na mě. Což mě překvapilo. Byl jsem vždy a všude neviditelný.

"Dobrý den, jmenuju se Chris Willson a od této chvíle chodím do této třídy, čau," řekl nad míru sebevědomě a pořád mu hrál na tváři ten pokřivený usměv. Sakra.

V tu chvíli, když ve třídě bylo slyšet jenom šepot rozdivočelých holek, které rozebíraly nově příchozího spolužáka, tak mi údivem spadla propiska na zem. Ani byste neřekli, že pouhá propiska udělá takový hluk, že na sebe upoutám všechnu pozornost. Snažil jsem se v rychlosti zvednout spadlou propisku a jak jsem se zbrkle zvedal, tak jsem se praštil o lavici do hlavy. V ten moment se mi začala celá třída smát a můj obličej nabíral červenou barvu. Sklopil jsem hlavu, když si na mě začali třídní machři ukazovat, co jsem to za exota. Měli pravdu. Byl jsem opravdový lůzr.

"Pane Willsone, také vás zdravím. Sedněte si vedle Andyho," ukázal přímo na mou rudnoucí hlavu a já jsem se v tom okamžiku zděsil. Cože! On bude sedět vedle mě?! Mně nevadilo, že se mnou nikdo nechtěl sedět, naprosto mi to vyhovovalo. Nechtěl jsem se s nikým bavit, protože ostatní mi neustále jenom škodili a byl jsem třídním vyvrhelem, co má dobrý pocit jenom ze samých jedniček. Snažil jsem se každému vyhýbat, i když se mi to nedařilo, protože si mě stejně našli a ubližovali mi.

Dodnes si pamatuju, že Chris udělal přesně osm kroků i s otočkou a po levé straně si ke mně přisedl. Tehdy nejdelších pět vteřin mého života. Ani jsem si neuvědomoval, že celou tu dobu jsem zadržoval dech.

Prohrábl jsem si své blonďaté vlasy, vzal jsem si znovu propisku mezi hubené prsty a snažil se opět opisovat příklady z tabule. Ještě před pěti minutami jsem nadával, že nestíhám přepisovat čísla do sešitu a nyní mi to bylo úplně jedno. Nebyl jsem zvyklý, že vedle mě někdo seděl, že byl někdo tak blízko, proto jsem byl z toho určitým způsobem nervózní. Docela dost nervózní.

Zazvonilo. K mému štěstí jsem nestihl opsat jeden příklad, a tak jsem byl šťastný, že to nebyla taková tragédie. Ostatní mí spolužáci se rozutekli na poslední hodinu angličtiny. Vůbec mě nepřekvapovalo, že jim odchod netrval tak dlouho. Měli na lavici maximálně sešit, propisku a svůj mobil, přičemž já si skládal další pomůcky, které při hodině matematiky mají správně být na lavici.

"Ahoj Andy, mohl bys mi ukázat, kde máme další hodinu? Vlastně ani nevím, co máme za předmět, protože jsem už stihl někde vytratit rozvrh," promluvil na mě Chris, přičemž se drbal na hlavě plných tmavých vlasů. Nemohl jsem si nevšimnout protáhlé jizvy od zápěstí po ukazováček, kterou měl na pravé ruce. Zvláštní.

Jenom jsem kývnul a snažil se uklidnit. Bylo to snad poprvé, co mi spolužák řekl mým vlastním jménem. Vždycky to bylo buď brejloun, čtyřočko, šprt a nebo nějaké sprosté přezdívky.

"Co tedy máme za předmět?" zeptal se s úsměvem. Až mě překvapilo, jak moc má rovné zuby. Určitě musel nosit rovnátka, napadlo mě.

"Angličtinu," pípl jsem skoro neslyšně a skopil hlavu k zemi, až se mi brýle posunuly trochu níž po nose.