Cesta zpět byla velmi krátká. Jejich myšlenky proudily tak rychle, že ani nevěděli jak se dostali zpět do společenské místnosti prefektů. Aby bylo jasno, Draco měl starosti.Bylo příjemné ji držet a cítit slabé aroma jejího šamponu. Hned ve chvíli, kdy jej objala věděl, že ji miluje. Už si to přiznal. Probíral se nyní tokem emocí, které pro něj byly nové a vzrušující. Byl šťastný. V tento moment nechtěl být nikde jinde.Starosti měl ale proto, že věděl, že s ní nemohl být. Zasloužila si mnohem víc než jeho. Nemohl by ji učinit šťastnou. Byli moc rozdílní a to by se nikdy nezměnilo. Oni by se nikdy nezměnili. Z toho, mu bylo nepříjemno. Cítil, jakoby se v něm něco znovu lámalo. Osamělost a prázdnost naplňovaly jeho myšlenky při představě života bez ní."Lom, lom, lom,oh ty šedé kameny, Oh Moře.Můj jazyk zaplést se mohl,z myšlenek vzrůstajících ve mně,Ale to prázdno dne, který skončilUž ke mne nikdy nedolehne.Brzy si uvědomil, že spolu seděli na pohodlném gauči v příjemné vzdálenosti a pozorovali oheň hořící v krbu.Ta místnost byla nádherná. Měsíc nyní zářil skrz okno a hrál si se světly na Vánočním stromku, který stál v rohu. Jejich zapomenuté jídlo leželo ... zapomenuté.Podíval se dolů ke svým nohám, kde ležela jaho kožená taška. Sehl se aby ji vzal."Tady. To je pro tebe." Řekl."Kdy jsi to koupil?" Zeptala se."Vyplížil jsem se z knihkupectví zatímco jsi byla vzadu.""Drzý parchante." Usmála se a vzala balíček z jeho rukou.Někdo zaklepal na dveře. Draco otráveně vstal aby šel otevřít."Ještě to neotvírej, opravdu chci vidět tvou tvář až to uděláš."Dívala se na balíček a přikývla. Bylo to težké. Přemýšlela, co by to mohlo být.Uslyšela nějaké mrmlání směrem od portrétu. Trpělivě čekala, sledovala oheň a cítila se velmi šťastná."Otoč tašku vzhůru nohama." Zašeptal ji jemně do ucha. Zavřela oči a pocítila jak se jejím tělem nesla husí kůže. Otevřela oči a podívala se na dárek.Uviděla nádhernou vyšívanou pečeť. Figurka hada se plynule obtáčela kolem těla krásného lva, obě postavy si hleděli do očí. Lev se svou tlamou otevřenou v hlasitém řevu. Had s jazykem chutnajícím vzduch. Třpytilo se to pod náporem plamenů ohně. Pod pečetí byl nápis Zmijozelskou zelenou a Nebelvírskou zlatou,"Ničeho Nelituj." Řekla slabým šepotem.
Usmál se. I on dokázal způsobit, že neměla slov, tak jako to svedla ona."U dveří jsou koledníci, budou chvíli zpívat. Otevři to." Popoháněl ji, když si opět sedl.U dveří se nahromadila skupinka, v ní Ron, Harry, Levandule, Parvati, Dean a Seamus. Všichni si odkašlali a začali..."O, svatá nociHvězdy jasně záříJe to noc narození našeho spasitele..."Pomalu krabičku otevřela. Vložila do ní ruku a vytáhla malý foťák. Nevěřícně se na něj podívala."Teď budeš moci navždy mít kousek Bradavic u sebe. Nebudeš muset na nic zapomenout."Nenapadala ji žádná slova. Jediné na co mohla myslet bylo přitisknout jemně její rty na ty jeho."Padněte na kolena,Oh slyšte andělské hlasy..."Byl to jemný polibek. Žádná doutnající a nespoutaná touha nebo chtíč, jen čistá láska a opatrnost. Bylo to dech beroucí.Vzájemně se odklonili, když koleda skončila. Cítil se hůř než kdy jindy. Musel se dát dohromady, jinak by se za to co právě dělá musel zabít. Lámal ji srdce.Položil ruce kolem jejího pasu a přisunul si jí blíž. Svůj obličej schoval na jejím rameni, zatímco ona jej pevně držela. Opět ucítil to ženské aroma. Nebrečel. Třásl se, jakoby mu byla zima...."Draco?" Nikdy předtím jeho jméno neřekla.Venku skupinka začala další koledu."Mějte krásné VánoceNechte svá srdce klidnáPříští rok, všechny naše strasti již nebudou na dohled...""Draco, co je špatně?" Žádná odpověď. "Draco-"
"Miluješ mě?" Zeptal se, jeho hlas se třásl stejně, jako on sám."Příští rok, vaše strasti budou na míle daleko..."Byla příliš šokovaná na to aby odpověděla. Přitáhla si ho blíž. On ji jako odpověď stiskl ještě pevněji. Cítila, že ví, proč to dělal. Nechával ji jít. Odpovědět bolelo až příliš."Věrní přátelé, kteří nám byli drahýmikolem nás se znou sejdouNěkdy brzy, my všichni, budeme spolu,pokud to osud dovolí.""Odpověz mi. Prosím, potřebuji to vědět...""Říct to, by hrozně bolelo." Řekla, po její krásné tváři ji stékaly tiché slzy.Přerušil jejich objetí a podíval se na ni."Do té doby, poprat se nějak musíme samotní...""Ano." Řekla. Políbil ji na čelo."Takže mějte teď veselé Vánoce.""Prosím Draco. Nedělej to." Prosila jej, snažila se vnímat na něm vše, co mohla. Jeho kolínskou, pocit jeho paží kolem ní, pocit jeho rtů. Toto bude naposledy, co pocítí jeho objetí."Musíme. Ty to víš.""Ale...""Nemohu tě udělat šťastnou. Nefungovalo by nám to. Musíš tomu rozumět." Řekl a znovu ji k sobě přitáhl."Takže toto jsou Vánoce,A co jsi svedl,další rok je u koncea nový zrovna začínáA toto jsou Vánoce,doufám, že se budete bavitblízcí i drazístaří i mladí...""Pojďmě strávit ten čas co máme tady. Přesně takto." Řekla, slzy ji smáčely tvář. Pravdou ale zůstávslo, že se nepletl. Ubíjelo jí to, ale bylo to tak.Přitulila se k němu blíž a položila si hlavu na jeho hrudník. Přitáhl si ji blíž."...velmi krásné VánoceA šťastný nový rok,doufejme, že bude dobrýBeze strachu..."Chtěla si dnešek pamatovat. Ničeho na tomto dni nelitovala. Hluboko uvnitř, pod jejím smutkem, byla hluboce, hluboce šťastná. Udělala něco úžasného. Dala mu najevo, že byl milován. Jak mohla nebýt šťastnou?Znovu se zvedla z jeho milujícího objetí a vytáhla foťák, nastavila film. Slzy ji stále stékaly po tváři...."A toto jsou Vánoce (Války je konec)Pro slabé i silnépro bohaté i chudé (války je konec)Svět se tak plete...."Třesoucí se, vstala a přešla k poličce nad krbem. Namířila foťákem ke gauči, nastavila časomíru, položila jej na poličku a odešla zpět. Drželi jeden druhého, koledníci pokračovali ve zpěvu."...A tak Veselé Vánoce (války je konec)Pro černé i bílépro žluté i rudé (války je konec)Zastavme všechny boje...""Miluji tě." Šeptala do jeho ramene, pořád a pořád dokola."Já vím Hermiono." Zašeptal do jejího krku a jemně jí políbil."Velmi veselé Vánocea šťastný Nový RokDoufejme, že bude dobrýBeze strachu..."Místností se rozlehl blesk.~ fin ~
