Different [AVENGERS]

Kapitola 1

„Píp píp píp" začal pípat můj budík. „Bože, já ten krám zabiju." vykřikla jsem a zachumlala se víc do peřiny.

„Jess, zlato, musíš vstávat jdeš do školy." No jo. Dneska jdu do jiné školy, protože jsme se přestěhovali. Máma zde získala práci a já se přihlásila na soukromou výtvarnou školu. Jsme docela bohaté. Proč? Protože když zemřel můj nevlastní otec, zdědili jsme dost peněz po něm. Takže bydlíme v takové vilce.

Dokopala jsem se ať vstanu a dojdu se upravit. Když jsem přišla před zrcadlo tak jsem se nějak nepoznala. Místo svých obvyklých hnědých vlasů jsem najednou měla velice výrazné modré vlasy.

Ze začátku jsem se zděsila, ale pak se mi to začalo docela líbit.

Učesala jsem si vlasy a udělala ranní hygienu. Znovu jsem se koukla do zrcadla a zkoumala své vlasy, ale pak mi najednou mé zelené oči zmodraly a už zůstaly světle modré.

Bude se mi tohle dít často? Jakože se probudím a budu vypadat jinak?

Rozhodla jsem se už moc nezkoumat, co kdyby se něco zase stalo. To bych si o sobě začala myslet, že už jsem asi blázen.

Přešla jsem ke skříni a vzala si černý crop top a černé džíny s dírami na kolenou. K tomu ještě adidasky a můžu vyrazit.

Vzala jsem si batoh a šla dolů. K snídani jsem si vzala jen rohlík a šla do předsíně. Snídaně totiž nikdy moc nestíhám. Do ruky jsem si vzala klíčky od mého Lamborghini a zavolala na mámu přes dům: „Ahoj."

Nastoupila jsem do svého miláčka a vyjela směr škola. Ve škole jsem byla krásne včas a šla se přivítat s mojí kamarádku Miou, kterou se znám ze seznamováku. Taky se nedávno přistěhovala. Přišlo mi divné, že k mé náhlé změně nic neříkala. A taky se chovala, jako kdybych taková byla celou dobu, co mě zná. Zkusila jsem se jí zeptat, co říká na můj účes, ale jen řekla, že mi to sluší a už se o tom nezmínila. Co se sakra děje??

Ve škole nejsem moc oblíbená. Radši bych byla víc neviditelná. Aby si mě moc lidi nevšímalo. Ale k mojí smůle to tak není. Sice jsem tu jen chvíli, ale už jsem si stihla znepřátelit největší blbku všech dob. A i jiné lidi. Ale zpět k tématu. Claudie. S tou svojí blonďatou hřívou hází skoro každou půl minutu a jediný, o co se zajímá je, aby se jí nezlomily ty její nehtíky. Jednou jsem jí omylem polila džusem a od té doby mě nenávidí. Vážně to bylo omylem. Teda myslím.

*Flashback*
Byla jsem na cestě na oběd a povídala jsem si s Miou o tom, co budeme dělat odpoledne. Na obědě jsem si vzala nabízené jídlo a do skleničky si natočila pomerančový džus. Ten džus.

Ten, který pak skončil na Claudii. Já za to skoro nemůžu. Ale zrzravá by jí neslušela, to vám říkám rovnou. Prostě jsem v pohodě šla a najednou jsem zakopla. No jasný, že jo. Protože já a štěstí spolu opravdu vycházíme. Vyhýbá se mi. Hodně často.

Jak ta pištěla. Začala mi nadávat, jaká jsem to husa, že nekoukám na cestu. Teda řekla to hůř, ale sem to psát nebudu.
*Konec flashbacku*

Došli jsme do výtvarné třídy a já si vzala tričko, ve kterém kreslím. Připravila jsem si tempery a štětce a v tom přišla učitelka. „Můžete kreslit co chcete, ale nic nemravného." Začala jsem kreslit nějakou ženu s dítětem, jak se drží za ruce a jdou po ulici, ve které bydlím. Nevím. Jen tak mě to napadlo.

Odložila jsem štětec, že si dojdu na záchod a zeptala se učitelky. Ta zamručela jen něco jako:„Ano" a znovu se začetla do časopisu o módě.

Přišla jsem na záchod, ale najednou mi začala být hrozná zima. Byla jsem úplně vyšťavená, chtěla jsem jen spát.

A pak byla jen tma.

*************
„Píp píp píp píp píp." Zase ten otravný budík. „Ne, já chci ještě spát." „Nemůžete spát." řekl pobaveně nějaký hlas. Pomalu jsem otevřela oči a zjistila, že jsem v úplně bílé místnosti, která smrdí po dezinfekci.

Nemocnice, sakra, pomyslela jsem si. „Co se stalo?" zeptala jsem se toho pána předemnou, zjevně doktor. „No... Byla jste na záchodě a zjevně jste omdlela. Vaší kamarádce přišlo podezřelé, že se tak dlouho nevracíte a tak šla za vámi a zavolala záchranku. Zavolali jsme vaším rodičům, že jste v pořádku a pustíme vás domů."

„A to jako jak? Moje máma je někde na Hawaii a můj otec je, bůhví kde. Není, kdo by mě vyzvednul." ušklíbla jsem se na něj. „Nebojte, v čekárně na vás čeká váš otec." oplatil mi to.

Cože? Ten chlap mě neviděl už 16 let a teď mě najednou přijede vyzvednout?!? Já se ho snažila najít už cca 6 let a nic jsem nezjistila.

Zvedla jsem se z lůžka a šla do rohu místnosti, kde byla váza s květinami a nové oblečení. Pořád se mi trochu motala hlava, ale nebylo to nic hrozného. Černý crop- top, kraťasy, hodinky a Adidas boty. Přesně můj styl :).

Převlékla jsem se a vyšla ven z pokoje. Šla jsem do čekárny a tam na mě čekal můj otec...