Nech mě...

1.

Život začne narozením a končí smrtí, to je u každého stejné. V čem se liší je náš život a jakou smrt si zvolíme.
Narodila jsem se v lednu 1990 v pět hodin ráno. Byl krásný zimní den, všude sníh. Začátek života si nepamatuju, ale co bylo dýl, to ano. Svoje první úspěchy ve sportu, první školní den, kdy jsem se nepohodla s klukem. Vtipné je, že se později stal mým klukem. Ach, jak moc jsem ho milovala a pak kvůli jedné debilitě jsem ho opustila a doteď toho lituji. Měl krásné havranní vlasy, hnědé oči s jiskrou. Okolo krku nosil "řetěze", prsten na prsteníčku a náramek na pravé ruce. Nosil především černou košili a rifle. Byl tak sexy. K tomu všemu nádherně líbal, dělal narážky,  pošťuchoval, kdykoli měl příležitost. Byl úžasný a furt ho s někým srovnávám. Byl dokonalý. Pak jako vždy se musel zbláznit. Nechala jsem se ovlivnit okolím, nakukali mi všechno možné a já byla tak hloupá a uvěřila jsem všem těm lžím. Chtěla jsem druhou šanci. Nedostala jsem ji, a mám se divit? Ne. Mohu si za to všechno sama. Uletělo mi štěstí, láska a vše v jednom okamžiku. Pak dlouho nic. Mezitím jsem dokončila základní školu a nastoupila na střední. Zamilovala jsem se do jednoho muže, bylo mu téměř třicet, ale milovala jsem ho. Byla jsem tak okouzlená a na nose jsem měla růžové brýle, které neviděly pravdu. Dala jsem mu vše, vše i to nejcennější, moje první. Bylo mi sedmnáct a hrozně jsem po tom toužila. Pak mi přišlo, že chtěl jen semnou spát a nic víc. Dokola mi opakoval jak mě miluje, ale že se svou minulou spal minimálně dvakrát týdně. Zamilovanost zapříčinila, že jsem povolila a svolila. Po třech měsících brýle spadli a já viděla pravdu, byla jsem jeho kurva v posteli. Nic víc. Chtěla jsem tomu dát ještě šanci, ale už se to nedalo snášet. Pak mi napsal: „Sorry, chci pauzu. Už nám to neklape jako dřív.“ Moje oči nestačily makat, abych zamaskovala před rodiči, že se nic neděje, ale jak naschvál, se mě ptali, co se děje a vše na mě padlo. Začala jsem brečet a chtěla si něco udělat. Nejhorší byl pocit, že všichni kolem mě si mysleli a chtěli náš konec. Dokola jsem musela poslouchat: „Je starý. Pracuje jako pípáč u pokladny. Máš na lepšího“ atd. Už mě to nebavilo. A pak vám napíšou, že je to tak lepší. Tím mě dostali na kolena a já prostě nemohla. Měsíce mi trvalo, než jsem byla ok. Pak zase dlouho nic. Domů přijde dopis a moje ostuda padá stále níž a níž. Jsem předvoláná k výslechu a říkám vám, není to nic příjemného. Kdybych něco ukradla, zabila... Ale to ne. Tohle bylo horší. Někdo použil moje fotky a nějak je změnil tak, abych to byla já, já a moje nahé tělo. Ale nijak jsem jim nepomohla. Můj život jde ale dál. Maturita je nadosah, téměř se ji dotýkám.
Ale co je v nedohlednu, to jest má budoucnost.