Vlčice (pozastaveno)

1.Kapitola - rok 1997, na začátku

Linda se brodila sněhem a obdivovala hru slunečních paprsků s krystalky namrzlých vloček na sněhem pokryté krajině. Byl krásný slunečný den, mráz sice zalézal pod nehty, ale jinak bylo bezvětří. Úplné ticho rušilo jen křupání sněhu pod Lindinýma nohama. Otočila se a stála tváří v tvář velkému bílému lvu.

Jeho hlava byla velká jako psí bouda a oči mu zářily pronikavě modrou barvou. Huňatá hříva lákala k zaboření se do ní. Stáli proti sobě a dívali se z očí do očí. Linda naklonila hlavu na stranu: „Skoro jsem tě neslyšela, ale ještě máš hodně co trénovat."

Lev se rozmáchl hlavou a laškovně do Lindy strčil, až spadla do sněhu. Pak se k ní otočil zády a začal ze všech sil hrabat, až ji celou zasypal sněhem. „Leo!" Se smíchem se snažila vyhrabat ze závěje a postavit se na nohy, ale sotva si začala stoupat, šťouchnul do ní zadkem a znovu ji povalil. Pak si na ni sednul a opatrně, aby jí neublížil, ji zalehl.

„Slez - ze - mě!" Křičela s důrazem na každé slovo a snažila se ho odstrčit. Neměla dost sil a i když se nejdřív fakt bavila, hra na lívanec se jí přestávala líbit. Nadechla se, zavřela oči a... lev s řevem odletěl metr daleko a skončil na zádech. Mrštně vyskočil, zatřásl hlavou a hlasitě zařval, až se hory otřásaly.

„Vítej, princezno," poslal myšlenku směrem k Lindě. Na místě krásné dívky teď stála mohutná lvice. Měla jedinečné zbarvení, které se jen tak nevidí. Její srst měla bílé konečky chlupů, ale podklad hrál odstíny šedé, modré až černé. Jedním slovem byla stříbrná, ale tak by ji nikdo nepopisoval. Byla překrásná, jen o trochu menší, než Leo, a její urozenost byla už na první pohled nepřehlédnutelná. Šedýma očima hypnotizovala Lea. „Proč to pořád děláš? To jsem jako člověk opravdu tak ošklivá, že se na mě nedá koukat?" pohodila uraženě hlavou a odvrátila od něj pohled...

„Silver," oslovil ji její přezdívkou, „sama víš, že to tak není," začal opatrně. „Jen si s tebou rád nerušeně povídám daleko od zvědavých uší. Takle nás nikdo neslyší, i kdyby stál vedle nás. Víš, že se jako člověk necítím dobře a... není možné se dorozumět, když jsme každý v jiné podobě. Kolikrát to ještě budeme řešit?!"

Linda mlčela a snažila se vyčistit svou mysl, aby ho nenapadlo lézt jí do hlavy. Vůbec nechápal, proč je naštvaná. Prostě mu to nedošlo! „To jsi do sebe vážně tak zahleděný, že tě ani nenapadne udělat jednou výjimku a být se mnou v podobě, kterou vyberu já!? Došlo ti vůbec, že jsem tě nikdy neviděla jinak, než jako zvíře?!"

Kdyby se nebavili telepaticky, jistě by její řev spustil lavinu. „Zapomeň na to, že si tě vezmu! To, že nás jediné z celého kmenu obdařil duch předků darem transformace, není důvod ke sňatku. Radši uteču, než si vzít takového sobce." Otočila se k odchodu a posměšně dodala: „Už vidím, jak pracujeme na potomcích. FUJ! Narodila jsem se lidem..."