Pětka

Kapitola 1

Poslední kámen se uvolnil a chladnou tmu zalilo jasné světlo. Maličko zavrávoral, jak ho světlo oslnilo. Když se trochu vzpamatoval, naskytl se mu dechberoucí výhled na krajinu, kterou nikdy předtím neviděl. Stromy z této obrovské výšky vypadaly jako pouhé sirky. Táhly se až k obzoru a ještě dál. Nad tím vším svítil obrovský zářivý kotouč. Slunce. Vydržel by se na tu krásu dívat a nechat plynout své myšlenky kudy by se jim chtělo i několik hodin, ale věděl, že časem se nemá zbytečně mrhat. Čas je vzácnost. Opustil krásu světa, kterou právě spatřil, držíce hořící pochodeň a vydal se intuitivně tmavou chodbou kupředu. Na konci chodby se tyčil starý dřevěný žebřík. Lincoln zhasl pochodeň. Zručně, ale přesto opatrně, začal šplhat po žebříku. Zastavil se až skoro na poslední příčce. Žebřík byl bezpečně zapřen o kluzkou kamennou stěnu a nad ním se nacházelo víko. Lincoln na něj čtyřikrát hlasitě zabušil. Po chvíli, která se zdála jako věčnost, se víko se skřípotem konečně nadzvedlo.

„Něco nového?" ozvalo se zeshora hlubokým hlasem.

„Zvládl jsem to, poslední kámen se uvolnil," Lincoln vylezl nahoru a s neskrývavým nadšením chytil mladíka s hustými, krkavčími vlasy za ramena. „Kdybys viděl to co já, nevěřil bys vlastním očím. Je to neuvěřitelný!" vzdychl blaženě. Mladík se celý rozjařil.

„Musíme dát vědět ostatním. Sejdeme se za 20 minut u Olivie, seže nu ostatní." Lincoln jen kývl hlavou, jeho myšlenky byly někde jinde. Spustil ruce z mladíka a ten svižně odběhl a ztratil se za rohem chodby. Lincoln vzal bezmyšlenkovitě do svalnatých rukou lopatu opřenou o zeď a zasypal víko tenkou vrstvou kamení, aby splývala s okolím bez sebemenšího podezření. Pomyslel na to, co by se asi stalo, kdyby někdo objevil jejich činnost. Okamžitě ale tu myšlenku zahnal. Časem se nemá plýtvat. Rozběhl se chodbou, kterou předtím běžel Zachary, a zmizel stejně jako on za neosvětleným rohem místnosti. Čas je vzácnost.

***

Vzduch v místnosti byl zatuchlý a plný prachu. Olivia se skláněla nad kammeným stolem, plného starých, zažloutlých papírů. Každý z nich již několikrát pečlivě pročetla, aby jí ani ta nejmenší zmínka neutekla. Oči měla až nezdravě zarudlé, tuhle noc nemohla spát. Ani tu předešlou. V hlavě se jí odvíjelo tolik nitek příběhů, které stále ne a ne zapadnout do sebe. Něco jí utíkalo. Nějaká drobnost, která určitě leží přímo před ní. Jiný člověk by se na jejím místě dávno vzdal, avšak ona ne. Jak jí její matka tloukla od malička do hlavy. Nikdy se nevzdávej, ať to stojí, co chce. Z hlubokého přemýšlení jí vyrušil přibližující se zvuk kroků. Olivia začala panikařit. Za stolem byla ve zdi prostorná díra, kam Olivia schovávala vždy po práci papíry, aby je nikdo neobjevil. I teď do díry naházela tolik papírů, kolik jen stihla, a zakryla je balvanem, tak jako vždy. Kroky už byly velmi blízko. Olivia se postavila před stůl a schovala za sebe zbytek papírů, které v tom spěchu nestihla schovat. Už už se připravovala na nejhorší. Do místnosti vstoupili tři muži s maskami na obličejích.

„Potřebujete něco?" řekla bez pozdravu s odhodláním, stále schovávajíce za zády vzácné listiny. Jeden muž k ní přistoupil a dotkl se jejích dlouhých kaštanových vlasů. Olivia sebou cukla. Muž vycítil, jak se celá třese, i když se to snažila skrýt. Rukou sáhl za její záda a vyrval jí papíry z rukou. Olivia začala mít jakési podezření a v mžiku mu stáhla masku z obličeje.

„Ezro!" poznala jedoho ze svých kamarádů a vlepila mu takovou facku, až se mu hlava otočila třikrát dokola. „Tohle nebylo ani trochu vtipné." řekla vytočeně a vzala si od něj papíry zpět.

„Promiň," řekl škodolibě, zatímco si hladil bolavou tvář. Druzí dva muži si již také sundali masky a nebyl to samozřejmě nikdo jiný, než Zachary a Lincoln. Lincoln obešel Olivii a stoupl si za stůl. Všech šest očí se na něj nyní s neskrývavým očekáváním upíralo. ,,Dnes jsme se tu sešli kvůli jedné jediné věci." řekl a po několika minutách ticha, které si náramně užíval, konečně promluvil.

„Našel jsem cestu ven."