Tady a teď

Proč ve Skleněném městě nejsou vidět hvězdy

Když jsem se začala trochu víc zajímat o svět kolem sebe, myšlenky na smrt mi způsobovali husí kůži. Umírání, a hlavně smrt samotná, pro mě bylo něco nepředstavitelného. Jen tak přestat vnímat všechno, úplně se vypnout, usnout a už se nikdy neprobudit. Vlastně to ani nebylo jako spánek, při něm jsem vnímala, snila, přemýšlela, můj mozek stíhal tolik věcí najednou, že se to za žádnou cenu nemohlo rovnat umírání. Párkrát, když jsem se nad tímto tématem zamyslela, rozrušilo mě to na tolik, že jsem musela jít do přízemí za tátou a nechat se utěšit. Vždy mě objal a řekl, že takové věci ještě nemusím řešit, že jsem mladá a že mám celý život ještě před sebou.

To mi bylo deset. A teď je jen o devět let později a mě tohoto člověka mi osud vzal. Táta tu není, aby přišel, vzal mě do své náruče a řekl, že bude všechno dobré. Přesně to bych teď potřebovala. Svého tátu a ujištění, že tohle období přejde a znovu nastanou doby, kdy mi bylo deset, kdy všechno bylo, jako má být.

Měla jsem krásné kudrnaté světlé vlasy, po kterých zbyly jen fotografie. Už dlouho jsem nevyšla do společnosti s rozpuštěnými loknami, většinou si je jen stáhnu do drdolu, který rozplétám pouze večer sama doma. Vlastnila jsem prostorný, krásný pokoj s čistě bílými stěnami a s modrými záclonami, s postelí s nebesy, s fotkami zarámovanými a pověšenými po stěnách. Teď bydlím v malém bytu se třemi pokoji, kde je mi ložnice stále cizí. Měla jsem tátu a zároveň nejlepšího přítele v jednom, který mi pomáhal se vším, vychovával mě, miloval mě a četl mi pohádky před spaním. Už o něm nikdo neřekne ani slovo, jako by na něj všichni zapomněli. Kdykoliv někdo omylem vysloví něco spojeného s ním, zůstane chvíli ticho a ostatní raději změní téma. A já vím, že je to špatně.

Vím, že je špatně, když odmítám jakoukoliv pomoc od ostatních. Vím, že je špatně, když se nesnažím změnit způsob svého momentálního žití. Ale k čemu by to bylo? Tátovi to život nevrátí.

„Jsme tady, slečno," ozvalo se z předního sedadla a já sebou trhla. Do obličeje mi koukal muž, který mě sotva znal, ale stejně jsem v jeho očích zahlédla záblesk pochopení a soucitu. Možná to bylo tím, že mi po tváři stékala osamocená slza. Věnovala jsem mu mírný, o nic víc upřímný, poloviční úsměv a otřela si tváře. Z malé příruční kabelky jsem vytáhla zrcátko a zjistila, že můj chvilkový výpadek naštěstí nezničil tu nádheru, kterou jsem si vytvořila. Byl čas nasadit opět tu nepřípustnou masku, která mě udržovala klidnou. Zastrčila jsem si jeden neposedný pramínek vlasů za ucho, a s poděkováním a svazkem peněz jsem vystoupila z auta.

Přede mnou se tyčila vysoká budova, jedna z nejvyšších ve městě. Můj "domov" a jeden z pilířů samotného Skleněného města. Budova plná bytů pro zbohatlíky a pro první vrstvu společnosti. Ne, že bych byla něčím z toho, ale můj strýc chtěl zabránit mému odchodu.

Pomocí čipové karty jsem si otevřela dveře, jak jinak než skleněné, a dostala se do prostorné haly, kde se kromě poštovních schránek a recepce nacházely výtahy a skoro nevyužívané schodiště. Já sama bydlím přesně v padesátém patře, a opravdu se mi i přesto, že mi rychlé zvedání výšky nedělá dobře, nechce chodit těch několik desítek pater po schodech.

V bytě na mě čeká jen hromada neumytého nádobí a nedojedená snídaně, kterou mi poslala tetička Lily. Nebo alespoň to tak napsala, je mi jasné, že ji uvařila jedna z jejích kuchařek. Nic speciálního. Uklízet to ani nehodlám, po dlouhém dni v práci mám jen jediný úkol – zavřít oči a usnout. Když jsem ulehla do čistě bílých peřin a svůj zrak upřela na neposkvrněný a hlavně nezajímavý strop, zmocnila jsem mě znovu ta melancholická nálada. Usínala jsem s jedním přáním – vrátit čas a změnit to, co jsem nemohla.

Kvůli světlům z velkoměsta není možno nad Skleněným městem vidět žádné hvězdy, ale ve chvíli, kdy mě to napadlo, zrovna jedna padala. A jak se říká, když padá hvězda, měl by si člověk něco přát.