Wintulf

Chlapec, les a zvíře

Dopady pracek se rychle přibližovaly. Příliš rychle. Meli vydechoval z posledních sil, ale stále běžel. Věděl, že když se zastaví jen na vteřinu, veliké divoké monstrum s červenýma očima mu zaryje drápy do břicha a potom ho pomalu ostrými tesáky sežere. I přes bolest přidal do běhu.
Z výdechů psa naskočila Melimu husí kůže a s každým odfrknutím té zuřivé bestie byl stále blíž a blíž k hysterickému pláči. Staré slzy mu proti větru zamrzaly na tváři a štípaly ho v očích. Ruka mu vyrazila aby je setřela, ale v tom se jeho levá noha zaklesla v nějakém měkkém kořenu a Meli vylétl hlavou napřed z kluzkého kopce. S dodanou rychlostí prolétl sněhem jako na lyžích a během pár sekund sjel dolů.
Narazil si koleno, ale jinak byl sesuv měkký a on mokrý už byl předtím, takže to zas tak nevadilo. Vysoukal se na nohy, otřel si další stékající nudli a zvedl zrak na vrchol kopce, který právě omylem sklouzl dolů.
V tom velký stín na vrcholku klapl ohromnými čelistmi a Meliho zamrazilo tisickrát víc, než jak by to dokázala nejchladnější bouře.
Pes skočil kupředu  do bílého sněhu a začal se sesouvat dolů. Meli začal vřískat a plakat. Mlátil kolem sebe a propadal se hlouběji do sněhu se slzami tvořící mu rampouchy pod očima.  Nějaký hlas uvnitř ho však náhle nakopl a znovu rozpálil jeho pokus o boj. S nově nabranou silou vyrazil z kolenou a z jedné části běžel a z druhé se plazil, ale stále bojoval. 
Sníh někde za ním se pomalu přestal sesouvat.
Stiskl pevně zuby a zabral. Rukou hmatal před sebou a přitahoval se za každý kámen a větvičku.
Táhl tělo po sněhu a každý nádech byl jako kdyby polykal žhavé uhlíky. Zvedl se, jenže jeho roztřesené nohy ho zradily a znovu se propadl. Už ho opouštěly všechny síly a odhodlání končilo odřenými dlaněmi. 
Vydechl a během chvíli oddechu se otočil.
Pohlédl do temné tváře obludy s vytasenými ostrými tesáky s měsícem odrážejícím se v jeho krvelačných očích. 
Meli chtěl křičet, rvát se, bojovat, utíkat, brečet. Místo toho zavřel oči, příliš slabý udělat cokoliv jiného.  Sice ho neviděl, ale za to ho cítil. Ten nechutný pach by Meliho strašil do konce jeho dnů. Tento konec však očividně nastal dřív, než by si zasloužil. Zkažené ryby a tři dny staré maso smíchané se slinami. Na nic jiného teď nedokázal Meli myslet. 
Jeho dětská dušička věřila, že to bude jako v divadle. Bude to jen vteřinka, klapnou čelisti a spadne opona jen aby nastala další kapitola příběhu. Nějakým způsobem také začal vzdáleně uvažovat o tom, kdo bude ten hrdina. Ten, který ho vyrazí pomstit a porazí krutou bestii. Jeremy? Těžko. Majitel hájenky? Ne. Tatínek? Toho Meli stejně nikdy neviděl. 
Jenže během upadání do vzpomínek a myšlenek Meli téměř zapomněl, že nad ním vlastně nějaká bestie stojí. Bublina dětské naivity praskla a bylo mu jasné, že jeho největší hrůza ho bude trápit mnohem déle jak jeden pouhý moment. Otevřel oči s další vlnou slz rvoucí se na povrch.  Černá potvora nad ním seděla stále ve stejné poloze. On čekal až otevřu oči, abych to všechno viděl. Pes otevřel pusu. On mě sežere-To Melimu stačilo k tomu, aby zdešeně znovu přivřel oči.
Jeho tvář od brady až po vlasy olízl hrubý jazyk. Meli se otřásl. Pouze si mě vychutnává. Několikrát hekavě vzlykl, ale jinak zůstal chabě ležet. Pes ho znovu olízl. A znovu. Každá vlna slz zmizela tak rychle jako přišla. Meli začal kašlat a prskat. Lekl se a bylo mu jasné, že ho pes přišpendlí zpět na zem a zabrání mu v úniku. Jenže pes po něm neskočil a pohasínající plamínek naděje uvnitř Meliho vzplál jak oheň Olympu. Překulil se a zběsile se začal sunout zpod psa. Netušil kam jde nebo dokonce kde je, ale pokračoval navzdory všemu.
Nebyl si ani zdaleka jistý, jakou vzdálenost už uplazil, ale v jeho slabých, znavených očích se to zdálo jako celé kilometry a pocit vítězství mu zaplavoval každou část těla. Zdvihl nadějně oči.  Pes sedící metr před ním pouze naklonil hlavu a zavrtěl ocasem.
Melim projela hrůza, ale už se ji nesnažil zastavit. Nějakým zvráceným způsobem, snad jako by se snažil napodobit své oblíbené hrdiny již byl se svým koncem jaksi smířený.
Pes počkal, až se přestane škubat pomalu dopředu a poté znovu vyrazil. Vrazil čumák zpod Meliho bundu a nabral ho do tlamy.
Musela to být zima, strach, adrenalin a smíření se svým koncem, ale Meli necítil žádnou bolest. V těch divadelních hrách a knihách vždy ta postava tak křičí a řvou...
Pes ho po nějaké chvíli spustil pod jakýmsi převysem hlíny a posadil se vedle něj. Chlapec si instinktivně šáhl na ránu, ale zjistil, že pes mu nic neudělal. Bunda, svetr, třicko a Meli byli kromě slin v pořádku. 
"Copak mě snad nechceš sežrat, ty obludo?" podařilo se zasýpat Melimu.
Pes naklonil znovu nepředvídatelně hlavu a zamrkal očima. Pak vyštěkl, ale zakašlal se. Až příliš podobně tomu, jak by snad kašlal člověk po nemoci. Sám Meli začal cítit blížící se kašel.
Pes vyštěkl znovu, ale drásavě a nepřirozeně. Zkusil to znovu a znovu. Meli se třásl. Tahle potvora s naježenými chlupy a loveckým zrakem nebyla žádný normální pes.
Pes vyštěkl znovu, trošku čistěji, ale rány způsobené provazem ho stále dráždily. Meli něco zaslechl. Nedokázal si to vysvětlit, ale určitě to slyšel. Pes štěkl a Meli to uslyšel znovu. Z veliké dálky, ale znovu. Lidé. Pes začal čistěji štěkat a Meli ten lidský hlas slyšel jasněji a stále blíž. Jen štěkej, ty potvoro. A on štěkal, i když stále se záseky a bolestí. Každé štěknutí bylo ale jasnější a lidé byli blíž a blíž. Skoro už jim rozumněl. Pes se tvářil mnohem klidněji, teď když sebou Meli tak neškubal a bylo to znát i na jeho štěkání. Meli brzy postřehl, že ten hlas je pouze jeden. Jeden člověk, který ho přišel hledat. Jeho hrdina. Jen pojď blíž. Poraž tuhle obludu, prosím tě. Slova slyšel, ale nemohl jim ještě rozumět.
Pes přestal. Provedl cosi jako by udělal člověk, když si chce odkašlat a Meli ho s náhlým strachem pozoroval. Teď nepřestávej. Už jsou tak blízko...
Vykašlal se a znovu pohlédl na Meliho se zvrácenou zvířecí vážností a vyštěkl.
Teď už Meli ten hlas uslyšel naprosto čistě. "Já vím, že mi rozumíš, dítě"