Fight Like a Girl

Prologue: Fxxk It

Sluneční paprsky pronikly oknem do mého pokoje a hned na to se ozval otravný zvuk budíku.

"Drž hubu!" zaúpěla jsem do polštáře a rukou se snažila nahmatat mobil, abych ten příšerný zvuk umlčela. Když se mi podařilo budík vypnout, převalila jsem se na záda a koukala chvíli jen tak do stropu. Nakonec jsem si povzdechla, posadila se na posteli a pořádně se protáhla. Zkřivila jsem obličej, když mi za krkem a v páteři nepříjemně zapraskalo. Uvolnila jsem svaly a odfrkla si.

Pěkné. Je mi patnáct a už mi praskají kosti jako babce z důchoďáku, pomyslela jsem si a neohrabaně jsem vylezla z postele. Došla jsem k zrcadlu a prohrábla si své neupravené tmavé vlasy. Prohlédla jsem si svou pleť pokrytou ne moc nápadnými pihami na a kolem nosu a nakonec jsem zabloudila i ke svým očím, pravé modré, levé hnědé. Pokrčila jsem rameny a otevřela skříň, ve které jsem měla v jedné z několika polic i šminky.

Make-up na zakrytí pih jsem moc neřešila, ale ráda nosívám řasenku a rtěnku podle nálady. Nanesla jsem si řasenku na řasy a mezitím jsem se rozmýšlela, do jaké barvy půjdu dnes. Zrovna mi byla nejsympatičtější tmavě červená. Červenou tužkou na rty jsem obkreslila linii těch svých a nanesla jsem na ně tekutou, dlouhodržící rtěnku. Promnula jsem rty mezi sebou a pak jsem už věnovala svou pozornost oblečení. Normálně mi trvá déle než si něco konečně vyberu, ale teď jsem se rozhodla vcelku rychle. Byly to černé skinny jeans a černý crop top, černobílá kostkovaná košile a černá kšiltovka se třemi kovovými kroužky v kšiltu.

Udělala jsem ranní hygienu a seběhla jsem po schodech dolů do obýváku. Rodiče byli dávno pryč a já zjistila, že opět jako vždy nestíhám. Rychle jsem do svého koženého batohu hodila tři jablka, co ležela na kuchyňské lince, jedno jsem si vzala do ruky. Běžela jsem do chodby, abych si obula boty a oblékla černou "baseballku", hodila jsem si batoh na záda, popadla jsem klíče od domu a spěchala na autobusovou zastávku. Samozřejmě bych to nebyla já, kdybych nedoběhla zrovna ve chvíli, kdy autobus odjížděl.

"Ale no tak!" zasténala jsem zoufale a kopla jsem do kamínku, co mi ležel u nohy. Další autobus jel až po půl deváté...a to už mám být dávno ve škole! Vlastně už teď jdu pozdě. Cesta do školy mi od domu trvá přesně třiadvacet minut pěšky. Počítala jsem to. Jelikož ale bylo za deset minut čtvrt na devět, kdy mi začíná první hodina, musela jsem jít prostě pěšky.

Takové sportovní výkony už po ránu... Dokonce i pití jsem si zapomněla.

"Kurva!"

***

Když jsem se konečně dostala ke škole, bylo už víc jak deset minut vyučování. Školník jakoby čekal, že přijdu pozdě (ehm, jistě, že čekal), stál u dveří a vyhlížel mě. Nebo to tak aspoň vypadalo. Byl to takový milý postarší pán. Ale dokázal být i velmi přísný, když bylo třeba. Nahodila jsem nervózní úsměv, prošla jsem kolem něj a došla jsem ke své skříňce. Otevřela jsem ji, svlékla jsem si bundu a sundala kšiltovka, vzala jsem si z tašky jablko, které původně mělo být má autobusová snídaně, ale jelikož mi autobus ujel, musela jsem snídani odložit. Nechtěla jsme se při tom spěchu zadusit.

Cestou do třídy jsem se stavila u automatu na pití a koupila jsem si plechovku coly. Potřebovala jsem do sebe dostat nějaký kofein a kafe ze školního automatu bylo tak odporné, že cola zůstávala jedinou poživatelnou tekutinou obsahující onou povzbuzující látku. Podržela jsem jablko mezi zuby a plechovku otevřela. Ukousla jsem kus jablka a vydala se ke třídě, kde jsem měla první hodinu. Zaklepala jsem, otevřela dveře a pocítila jsem, jak se pohledy všech obrátily na mě. Ukousla jsem poslední jedlý kus jablka a ohryzek odhodila do koše vedle dveří. Pak jsem jen pozdravila učitele a šla se posadit dozadu na své místo vedle kamarádky Lucy. Byla taky bruneta, menší než já. Nosila brýle a měla hnědé oči. Vlasy s blonďatými melírky měla stažené v neupraveném drdolu a na sobě měla džíny a pohodlný svetřík (na můj vkus až sakra příjemný, přímo návykový na dotek). Vlastně ji ani nepřekvapilo, že jdu pozdě. Stejně jako všechny ostatní ve třídě. Ani učitel to už neřešil. Vyndala jsem si sešit a nějaké psací potřeby.

"Chodíš ty někdy vůbec včas?" zeptala se mě šeptem Lucy. Tiše jsem se uchechtla.

"To už nějakej ten pátek bude."

Zbytek hodiny jsem usrkávala z plechovky coly a zapisovala si poznámky z učitelova výkladu nebo jsme něco probíraly s Lucy.

***

Když už škola konečně skončila, šly jsme si s Lucy do kavárny blízko školy pro kafe. Byly jsme opravdu unavené. Dnešek byl dlouhý a náročný. Zrovna jsme s Lucy mluvily o tom, jak byl den těžký, když mi zazvonil mobil. Volal mi táta, který mi normálně jen tak nevolá. Pokrčila jsem rameny a hovor jsem přijala.

"Ano, tati?"

"Ahoj, Caroline," ozvalo se nadšeně z druhé strany.

Co ho tak rozveselilo?

"Poslyš, až přijdeš domů, pojedeme se podívat do jednoho sportovního klubu."

Zastavila jsem se a zůstala zírat před sebe. Lucy po chvíli zjistila, že nejdu vedle ní, tak se taky zastavila a otočila se na mě.

"Ale tati-" začala jsem, ale táta mě přerušil.

"Uvidíme se pak, už musím. Ahoj," a zavěsil. Podívala jsem se na display svého mobilu a druhou rukou jsem si frustrovaně prohrábla vlasy. Lucy ke mě přišla.

"Co se děje?"

"Ale nic," jen jsem mávla rukou.

Má kamarádka si založila ruce na hrudi.

"Něco jo. Tvářila ses, jakoby ti řekl, že Santa není," stála si za svým a já se musela pousmát nad jejím přirovnáním.

"Táta chce, abych se uměla bránit před možnými přepadeními a abych začala dělat nějaký bojový sport. No a až se vrátím domů, pojedeme se na jeden takový klub podívat," vysvětlila jsem jí. Lucy s úsměvem zakroutila hlavou.

"V klidu, to není konec světa. Budou tam určitě fajn lidi," mrkla na mě a já doufala, že má pravdu.
_______________________________________
Tak první kapitola na světě...snad se bude líbit :)
Btw, vy, co to budete číst, neočekávejte ode mě nějaké extra poznámky autora jako tuhle. Naprosto netuším, co sem sakra psát 😅