Mortal Mountain

Vniknutí

"Slunce už zapadle jest. A já bojíc se kráčím potemnělým lesem. Ruce nemám prázdné. Jedna třímá baterku a druhá voditko na jehož konci kráčí můj pes. Jmenuje se Rover a výškou je mi zhruba po pas. Stromy které mne obklopují, jsou obrněny větvemi suchýmy a holými. Nechtěl bys aby taková větev probodla tvoje tělo skrz naskrz. Ne to bys vskutku nechtěl. Když budeš mít štěstí a větev tě trefí do oka, umřeš rychle. Pokud štěstí mít nebudeš je možné že budeš umírat dlouho. Znal jsem ženu, jež zemřela s klackem mezi nohama. Nepříjemné že? Příběh, který ti teď budu vykládat s tím jejim nesouvisí, ale je stejně nešťastný. A děsivý.
Bojíc se kráčím potemnělým lesem. Nic divného se neděje. Bojím se asi jenom, protože nemám rád tmu. Často usínám s rosvícenou lampou. Obzvlášť když spím zde. V horách. Pod Javorovým vrchem. Jo a říkal jsem že je únor. To je další důvod proč se bojím. Přes den je nad nulou a prší, v noci je pod nulou a cesta je z ledu. Doslova, jenom led a kamení. Snažím se nespadnout a nerozbít si hlavu. Sestupuju pomalu z kopce. Noha míjí nohu. Vodítko je napnuté a baterka mi svítí na cestu. Cesta není dlouhá, ale náročná. Nohy mě začínají bolet únavou. Byla to dlouhá vycházka. Už sestupuju nejnaročnější čast. Přeběhne mi mráz po zádech. Netuším proč. Rozhlédnu se. Nic zvláštního nevidím. Přesto zrychlím, ale jen tak abych si nesklouznul po ledové skluzavce. Prásk. Slyším jak někde v dáli větve sténají pod tíhou nečí nohy. Ztuhl jsem a srdce mé se splášilo. Jakmile jsem uslyšel mohutný výkřik, můj mrazivý pocit, vystřídala bolest zad. Ledový tobogan mě zavezl až těsně pod naší chatu kde se mi podařilo zastavit o telegrafní sloup. Vystoupal jsem ve zmačeném a ušpiněném oblečení zpět těch par metru k chatě. Rover ke mně po chvíli přiběhl. Byl celý zděšený. Nalil jsem mu do misky vodu a dal mu piškot. Pak jsem si i já dal piškot a šel jsem se vyvalit na pohovku.
Díval jsem se na televizi a už téměř usínal. Mé oči se zavíraly a já se je už ani nesnažil udržet otevřené. V televizi už davno běželo něco jinného, než co jsem původně zapnul. Z polospánku mě probral až nějaký drápavý zvuk. Dráp škrábající sklo. Otevřel jsem oči a zvěděl že onen zvuk nepochází z televize. Trochu jsem se otřepal a pak mě opět skolila úvnava. Zvuk se několikrát opakoval, ale já jej nevnímal, až do chvíle kdy zhlasitěl. Škrábání bylo téměř ohlušujíci a v pozadí bylo slyšet něčí skučení. Otevřel jsem oči a nic neviděl. Posadil jsem se, podíval se pozorněji a pořád nic. Postavil jsem se a pořád nic. Škrabot neutichal. Pomalu jsem postupoval k velkému finskému oknu odkud zvuk šel. Už jsem stal na dotek skla když nastalo ticho. Nejděsivější ticho mého života. Naklonil jsem se a přitiskl svou tvař na sklo a podival se ven. Nic jsem neviděl. Sklo bylo ledové. Má tvař rychle zrudla chladem a můj dech mi zamlžil výhled. Pořád bylo ticho. Už už jsem chtěl hlavu odlepit a jít pryč když na mě vyskočil můj pes. Sklo jeho výpad zastavilo, ale i tak jsem se hrůzou skácel na zem. Pomatuju si teplou tekutinu co mi zmačela vlasy a televizi po které se proháněli démoni a lidé v jejich zajetí."