Začíná se stmívat

Kapitola 1.

„Dobré ráno," ozvalo se příliš blízko mé lože. Polekaně jsem otevřela oči a spatřila toho nejsadističtějšího muže, který se momentálně na Zimohradu nacházel. V ruce držel sklenku vína. Proč pije už tak brzy?

„Lorde Boltone," kývla jsem uctivě hlavou. Usmál se. Zahanbena svým ranním vzhledem jsem uhnula pohledem a zadívala se na nespočet svící, kterými má komnata byla zdobena. Je to jen Ramsay, řekla jsem si, čímž jsem se do jisté míry uklidnila.

„Má paní," řekl a na krátký moment se mi zadíval do výstřihu. Přitáhla jsem si peřinu blíž k sobě. „V nejbližší době spolu máme vstoupit do svazku manželského. Asi se to příliš nehodí, ale než se tak stane, rád bych Vás více poznal - a také bych chtěl nějakým způsobem odčinit všechno to zlé, co jsem napáchal. Můžete mi s tím pomoct?"

Neměla jsem ponětí, zda jeho jazyk hovoří za Ramsayho Boltona a nebo za sklenku vína. Vzhledem k tomu, že se u toho zatvářil i trochu soucitně, jsem se přikláněla k tomu druhému. Odpověděla jsem mu, ačkoliv jsem věděla, že ho to příliš nepotěší: „Hluboce se omlouvám, ale nemyslím si, že..."

„Fajn," řekl, čímž přerušil mou větu. „Oblečte se. Za chvíli vyrážíme." Vyklopil do sebe poslední kapku a nechal stát prázdnou sklenku na zemi vedle mé lože. Když odcházel, ucítila jsem závan něčeho divného. Divného, ale přesto známého. Byla to krev.

S těžkým srdcem jsem vylezla z postele a oblékla si své nejteplejší šaty. Námraza na oknech napovídala, že venku bude velká zima. Nic jiného jsem neudělala. Necítila jsem potřebu být před tím bastardem upravená.

Někdo zaklepal na dveře.

„Vstupte," řekla jsem s povzdechnutím.

„Má paní, Lord Bolton mě posílá, abych..."

„Vzkaž lordu Boltonovi, že ještě nejsem připravena," odpověděla jsem, aniž bych věděla, kdo vešel do mých dveří. Hlas toho, kdo se mnou promluvil, mi byl neznámý. Musel to být někdo od Boltonů. Po značné chvilce jsem si uvědomila, že za tuto odpověď by Ramsay mně stále neznámého člověka potrestal, proto jsem se (ačkoli nerada) opravila: „Dobře, pojďme."

Poprvé jsem se na něj podívala. Měl lehce začervenalé oči a zjizvenou tvář. Byl malátný. Po chvilce jsem si všimla, že muž má useknuté ucho. Rána byla čerstvá. Z useknuté části krev tekla proudem. Polekaně jsem doběhla k loži a začala trhat povlečení, kterým jsem mužovo poranění obvázala. Vzala jsem Ramsayho prázdnou sklenku a doběhla pro vodu. Když jsem se vrátila, stál opřený o zeď. Ztratil mnoho krve. Rychle jsem mu sklenku přitiskla na rty. Napil se.

„Má paní," řekl a podíval se na mě děkovným pohledem. „Jsem Vám nadosmrti zavázán."

„Doufejme, že tvůj soudný den nepřijde dneska," pousmála jsem se a dovedla ho k posteli, aby se na chvíli posadil. Sedla jsem si vedle něj. „Kdo ti to udělal? Ramsay? Kdo jsi?" Měla jsem tolik otázek, ale muž mlčel. „Prosím," řekla jsem. „Potřebuji to vědět."

Muž stále nic neříkal. Jen seděl. V jedné ruce držel sklenku s vodou. Druhou rukou si na uchu přidržoval ten zatracený kousek látky, který byl už celý smáčený od krve. Čím si zasloužil takové nemilosrdné jednání? Stál za tím Ramsay. Bylo to jasné. Pach krve, který z něho byl cítit určitě patřil tomuto muži.

Utrhla jsem další kus povlečení a podala mu ho. Poté jsem se odebrala ke dveřím. Ramsay bude vzteky bez sebe a tohoto muže, kterého pro mě poslal, dříve nebo později zabije. Když jsem se dotkla kovové kliky, muž přeci jen promluvil: „Dávejte na sebe pozor, má paní."

Kývla jsem. „Odpočiň si."

Venku stáli dva koně - vraník a albín. Ramsay Bolton seděl na koni černě zbarveným. V očích měl tolik zlosti. Díval se před sebe a lomcoval uzdou tak silně, že kůň, na kterým seděl, úpěl bolestí. Nechápavě jsem zavrtěla hlavou. Jak v sobě může mít tolik nenávisti?

Ramsay si nevšiml ani mě a ani nově příchozího Theona. „Jakoby tihle koně měli zdůrazňovat odstíny duše. Není tedy ani divu, že si Ramsay vybral toho černého," řekl Greyjoy a políbil mě na čelo. „Dej na sebe pozor, Sanso. Nerad tě s ním pouštím samotnou."

„Už zanedlouho se stanu jeho ženou, Theone. Budu s ním sama neustále," pousmála jsem se. Ramsay, který konečně skončil s týráním svého koně, seskočil ze sedla a přistoupil ke mně. Trochu jsem se zatřásla.

„Lady Stark," zadíval se na mě. „Nebo budoucí lady Bolton?" Opatrně mě chytil za ruku a odvedl mě k bílému koni, který nevypadal o moc lépe, jak ten černý. Dozajista se na ním Ramsay rovněž vyřádil. „Tento kůň je nyní ve Vašem vlastnictví. Pojmenoval jsem ho Sansa."

„Jak originální," řekla jsem.

Ramsay se zarazil a stiskl mou ruku tak silně, až v ní zakřupalo. „Prohlédla jste si pořádné toho muže, kterého jsem pro Vás poslal? Měl jsem v plánu stáhnout ho z kůže, ale to by přece bylo brutální. Nemyslíte?"

„Měli bychom už vyrazit - to si myslím," řekla jsem a Ramsay kupodivu pustil mou ruku. Zcela určitě ji mám přinejmenším pohmožděnou. Theon, který to celé sledoval, byl vzteky celý napnutý. Zavrtěla jsem hlavou na znamení, aby neudělal nic hloupého. Jen si povzdychl a pomohl mi vyhoupnout se do sedla.

Po hodině jízdy, která probíhala téměř beze slov, jsme zakotvili pod stromem, který byl zčásti pokryt sněhem. Bylo to nádherné. Ale zároveň odpuzující. Odpuzující na tom všem byl Ramsay. Opřela jsem se hlavou o kmen stromu a zadívala jsem se na nebe.

Ramsay se mě dotkl. „Má nádherná budoucí ženo."

„Proč celá cesta probíhala beze slov?" zeptala jsem se. „Schováváte něco, co má být vyřčeno až zde? Proč jste mě vzal hodinu cesty od Zimohradu na místo, kde nikdo není? Tohle jsem neočekávala."

„Vaše drzost předtím na Zimohradě rovněž nebyla očekávána," usmál se - a přitom měl v očích tolik nenávisti.

„Proč jsme zde?" zeptala jsem znova. Něco mi tu nesedělo. Ten pohled, jakým se na mě díval, mi byl zcela neznámý. Chce mi ublížit? Chce mě potrestat za to, jak jsem se k němu zachovala? V hlavě se mi rojilo tolik myšlenek, až se mi z toho zamotala hlava.

„Kvůli sbližování."

„Ráda bych se vrátila zpět na Zimohrad," řekla jsem rozhodně. Bylo mi nepříjemně. Myšlenka toho, že jsme tu jen my dva, jen Ramsay a já, a že pokud budu volat o pomoc, tak mě nikdo neuslyší, mě strašně moc děsila.

„Ne, to nevrátila." odpověděl vzteky a udeřil rukou do stromu. Sesypalo se na nás trochu sněhu. Nebylo možné, aby Ramsay svou silou zapříčinil něco takového, proto jsem zvedla zrak nahoru do oblak a mezi větvemi jsem pohledem narazila na vránu. Na tříokou vránu.

Poté jsem se pohledem vrátila k stále rozčílenému Ramsaymu. „Dobře," odpověděla jsem.

„Správně," pousmál se a zadíval se na mě chtivým pohledem. „Chci, abyste byla šťastná. Zanedlouho budete nosit jméno mého rodu. "

Nic jsem neřekla a vrátila jsem se pohledem na místo, kde byla tříoká vrána. Nemohla jsem ji najít. Z té představy mi bylo špatně. Nosit jméno jeho rodu? Žádný jeho rod neexistuje. Je to bastard. Je to jen zlý sen, pomyslela jsem si.

„Co by se stalo, kdybych si Vás odmítla vzít?" zeptala jsem se.

V očích se mu nebezpečně blýsklo. „To bych Vám neradil."

Ramsay vstal a začal se procházet kolem toho mohutného stromu. Chviličku chodil kolem dokola, pak se na mě podíval a vytáhl meč. Projel mnou neskutečný strach. Přešel k mému bílému koni, který spolu s černým ležel na zemi blízko nás. Pousmál se a bez mrknutí oka do něj meč zabodl. Přímo do hřbetu. Kůň se strachy nadzvedl, ale vzápětí se zase složil a upadl ve věčný spánek.

„Ne!" vykřikla jsem.

Ramsay se zakrvácením mečem přešel ke mně. „Jedna Sansa je mrtvá," řekl a otřel mi meč o tvář. „Dávejte pozor na tu druhou, má paní. Jistě nechcete, by se jí stalo to, co téhle."