Dear brother...

Úvod

,,Hodně štěstí zdraví... hodně štěstí zdraví... hodně štěstí naše Mandy...hodně štěstí zdraví!" zpívali všichni okolo mě.
Cítila jsem, jak se červenám a jak mi po tváři stéká slza. Bylo to tak milé. Byli tu všichni - babička, strýc Derec, pan Lee a moje matka. Všichni kromě Andyho, mého nevlastního bratra, který se nedávno přestěhoval do Manchesteru za prací.

,,Tak Mandy. Otevři můj dárek." přistoupila ke mně babička, starší žena se zšedivělými vlasy stářím, s malou krabicí v ruce.
,,Děkuji babi," usmála jsem se, políbila ji na tvář a vrhla se na dárek.
,,Tak moc bych si přála, aby tu byl s námi tvůj dědeček, Mandy." sklopila zrak a jemně ustoupila. Zamrzelo mě to. Vybavila jsem si tu noc, kdy jsem se probudila kvůli nářku, který vycházel z přízemí. Bylo šest hodin ráno a mně bylo asi třináct let. Mamka s někým telefonovala a u toho vzlykala. Bála jsem se sejít dolů za za ní a tak jsem ji chvíli sledovala ze schodiště u zábradlí. Nakonec jsem si znovu lehla. Teprve až odpoledne jsem zjistila, že byl dědeček cestou do obchodu účastníkem autonehody, kterou jako jediný nepřežil. Muž, který do jeho auta kamionem narazil, se měsíc léčil v nemocnici a pak ho propustili. Prý za to nemohl. Tvrdí, že silnice byla zamrzlá a kamion chytil smyk. Od té doby žije babička s námi.

,,Já taky, babi." vydechla jsem a roztrhla balící papír. Uvnitř jsem našla překrásnou hrací skříňku se šuplíčky na drobné šperky. Byla úžasná.
Rozzářily se mi oči: ,,Děkuji moc, babičko!" a s radostí jsem jí objala.
Postupně jsem otevřela všechny dárky. Dostala jsem různé šperky, oblečení a tak. Už jsme jen seděli u stolu a všichni si povídali.
,,Mami?" otočila jsem se na mamku ve chvíli, kdy si všichni povídali o rodinných členech, se kterýma se nevídáme, ,,Proč se nevídáme s tetou Nell?"
Všichni zmlkli.
,,Víš.." zamyslela se, ,,dost mi ublížila a ani jedna nemáme chuť se spolu bavit."
,,Ale.." chtěla jsem pokračovat, jenže strýc Derec mi skočil do řeči: ,,Nebudeme se tím dnes zabývat. Mandy má přece narozeniny."
Všichni souhlasně přikývli.
Náhle se domem ozval zvonek.
Pan Lee vstal od stolu a pomalu kráčel do chodby. Všichni mlčeli; naslouchali aby poznali, kdo nás navštívil.

Pan Lee se s úsměvem vrátil. Všichni ho nedočkavě sledovali a čekali, co řekne. Chodil shrbený. Měl nejlepší léta za sebou. Nikdy jsem se ho nezeptala, proč nežije se svou rodinou, pokud tedy nějakou má, ale asi ne, protože nikdy nikam nejezdil.

,,Kdopak tu má narozeniny?" zazněl z chodby známý hlas.
Hned jsem si uvědomila, kdo přišel, ale nemohla jsem tomu uvěřit. Prudce jsem vstala a rozběhla se do chodby.
U dveří stál Andy s pugetem růží a nějakým drobným balíčkem.
,,Andy!" vykřikla jsem a pevně ho objala, ,,Myslela jsem, že nepřijdeš."
Objetí mi opětoval: ,,To bych si přeci nenechal ujít, princezno."

Když mě pustil, zamířili jsme do jídelny, kde byli všichni ostatní.
Andy se se všemi přivítal. Já seděla vedle mamky. Když přišel k ní, objal ji, políbil na tvář a náhle zašeptal: ,,Všechno nejlepší Dannymu."
Matka mu z ničeho nic věnovala naštvaný výraz a šeptem mu odpověděla: ,,Mlč! Tady o tom nemluv!"
Šlo to slyšet slabě, ale rozuměla jsem.
Mlčky jsem je sledovala. Matka se na mě nepodívala, ale Andy ano. Díval se na mě dosti nejistě. Po pár vteřinách pohled obrátil k někomu jinému.

Dannymu... to jméno mi uvízlo v hlavě. Kdo je Danny? A proč tady o tom nesmí Andy mluvit? Mám špatný pocit, že se mi tu něco tají.

Ahojte kocourci!
Tak je tu druhý díl (pro někoho možná první).
Jak jste si všimli, jde o takový úvod do děje. Je to prvotní seznámení s naší hlavní hrdinkou Amandou (Mandy).
Snad se vám bude příběh líbit.
Kdyby něco nepochopili ti, co nečetli první díl, tak mi napište ať to mohu v ději vysvětlit pro  další čtenáře.
Přeji příjemnou zábavu ❤❤❤