Kap, kap, kap nemůžu usnout. Hledím tupě na bílý strop. Tak trávím další tři minuty. Hluboké povzdechnutí a vstávám, v periferii zahlédnu plakát s motivem jednoho z obrazů S. Daliho, kéž bych měl sny jako on.
Přicházím k oknu, stará pouliční lampa mi svítí přímo do oken. Nesnaším tyhle staré lampy ničí příjemnou atmosféru noci. Její světlo mění déšť na moč, jak příhodné i nebesa na mně chčijou.
Prudce zatahuji černé závěsy. A vracím se do postele. Zachumlám a co nejvíce zavřu oči. Po čtvrt hodině konečně usínám.
Padám, padám červeno-černým pruhovaným tunelem, pocit bezmoci mně obklopuje. Když už myslím, že to nemůže být horší, tvrdě dopadnu na židli.
Mžourám kolem sebe, tunel kterým jsem se sem dostal se pomalu zaceluje. Sedím na třínohé židličce jakou dostanete u doktora. Asi tři metry ode mne je piáno, sedí za ním pobledlý muž s cilindrem. Muž se směje a svýma kostnatyma rukama tleská. Mé břicho najednou začne svírat hrozná bolest. Žaludek se snaží spolknout sám sebe. V bolesti si vrazím ruce do břicha a vytahuji plné hrsti cementu.
Probouzím se, pomalu se rozhlížím po pokoji. Pocit bezmoci se vytrácí a bolest břicha je pryč, koukám na hodiny za čtyřicet pět minut vstávám.
