Princ a Král

Prolog (R)

Před třemi lety

Musel jsem vypadat strašně. Vím, že jsem vypadal strašně. Oči opuchlé, zarudlé od pláče. Tvář posetou fleky různých odstínů od červené, způsobené hodinami prolévání slz, po tmavě fialově modré, za které mohly pěsti. Ret jsem měl roztržený a zčernalý zaschlou krví. Vlasy zplihlé od deště a na sobě špinavé, pomačkané oblečení, které jsem nesundal už dva dny. Smrděl jsem.

Zazvonil jsem na zvonek a doufal, že je Marian doma. Měl jsem štěstí, dveře se otevřely a já se mohl vpotácet do našeho bytu.

„Robine! Kdes ksakru byl?" řval na mě můj drahý strýc, můj zákonný poručík a jediný rodič, kterého jsem měl.

„Já..." chtěl jsem začít vysvětlovat, ale nebylo to potřeba. Po prvotním výbuchu se na mě Marian pořádně podíval.

„Proboha, co se stalo?" Popadl mne do náruče a krátkou chodbou donesl do kuchyně, kde mě posadil na židli. Se svými sto dvaadevadesáti centimetry a devadesáti kily svalů neměl problém nosit mě jako hadrovou panenku.

Klekl si přede mě a vzal mé poškrábané a omlácené ruce do svých velkých, hřejivých. „Zlatíčko, mluv se mnou."

Chtěl jsem mu říct všechno, všechno to špatné, co se stalo za posledních třicet šest hodin, co jsme se neviděli, ale místo slov se mi z hrdla vyrazil další vzlyk. Vytrhl jsem mu své ruce a obtočil mu je kolem krku. Marian mě pevně objal. Nesnažil se mě uklidnit, dal mi čas, abych sám přišel k sobě. Měl s tím spoustu zkušeností. Držel mě takhle snad už tisíckrát, když jsem brčel kvůli mámě, která mě považovala za největší chybu svého života a proto odešla. Držel mě takhle milionkrát, když jsem brečel kvůli tátovi, nejúžasnějšímu člověku, jaký kdy chodil po Zemi a který zemřel při autonehodě před čtyřmi lety.

Seděli jsme na zemi v kuchyni snad hodiny, než jsem konečně vyčerpal všechny zásoby slz a přešla mě i škytavka způsobená vším tím vzlykotem. Zvedl jsem hlavu z Marianova ramene a on vzal mou tvář do dlaní. Palci mi setřel poslední slané kapky, které zůstaly pod víčky, a usmál se na mě.

„Co kdyby ses šel vysprchovat? Pak ti ošetřím rány a promluvíme si, ano?"

Jen jsem přikývnul a chytil se ruky, kterou mi nabízel. Bez námahy mě vytáhl na nohy. Druhou mne pocuchal ve vlasech a dodal: „Uvařím ti horkou čokoládu, tak nebuď ve sprše hodinu."

Čokoláda. Marian prostě ví, jak mi zlepšit náladu.

Zamířil jsem do koupelny. Prádlo jsem ze sebe serval a ani se neobtěžoval dávat ho do koše u pračky. Rovnou ho vyhodím, na sebe si ho znovu nevezmu. Pustil jsem sprchu a počkal, až studenou vystřídá teplá. Horká voda na kůži pálila jako samo peklo. Schválně jsem ještě přidal na teplotě, až byla téměř nesnesitelná a zanechávala na těle rudé citlivé skvrny. Hrubě jsem se vydrbal sprchovým gelem od hlavy až po špičky prstů na nohou. Snažil jsem se ze sebe dostat všechnu tu špínu, ale věděl jsem, že ta je už zažraná hluboko pod škárou pokožky. Je ve mně. A zůstane tam bez ohledu na množství mýdla, které použiju.

Marian na mě čekal v obýváku se dvěma hrnky kouřící čokolády. Přisedl jsem si k němu a po chvíli se zavrtal do jeho uklidňujícího náručí. Rozhovor nám nezabral ani tak dlouho, abych hrnek dopil až do dna. Jednoduše jsem Marinaovi popsal, co se stalo. Byl to ten příběh, který se odehrál už mnoha lidem přede mnou a stane se ještě mnohým po mně, takže nebylo nutné vše vysvětlovat do nejmenších detailů. Marian chápal dokonale.

Nejhorší bylo, že jsem kromě ran do obličeje přišel i k pár úderům, které mě poslali k zemi, a beton se postaral o nepoužitelnost mého telefonu. A ztratil jsem klíče. A pak i sebe. Rád bych řekl, že za to mohl otřes mozku, ale pravda je, že mám šílený smysl pro orientaci. Hodiny jsem bloudil po městě, než jsem našel cestu k našemu domu.

Pořád dokola jsem se snažil Marianovi omluvit za to, že jsem mu způsobil tolik starostí. Musel šílet, když jsem nepřišel v noci domů a on se mi nemohl dovolat, tím jsem si jistý. A on i přiznal, že se obrátil na policii, ale tam mu řekli, že na vyhlášení pátrání je ještě brzy. Přesto se na mě nezlobil. Měl o mě starost. Jak jen jsem si zasloužil tak úžasného strýce?

Schoulili jsme se s Marianem pod jednu deku a povídali si o všem možném, puštěný film jsme ani jeden nevnímali. Teplo a bezpečí, které skýtalo Marianovo náručí, mě ukolébalo. Nakonec jsem vyčerpaně usnul.

Probudil mě zvonek u dveří. Marian se opatrně vyprostil z mého objetí a šel otevřít.

„Ahoj," ozvalo se zvučně. Hluboký mužský hlas, který jsem nepoznával.

„Ahoj, nečekal jsem tě," odpověděl mu Marian.

„Nezvedal jsi mi telefon ani neodpovídal na zprávy. Co takhle zajít na skleničku, zlato?" zeptal se ten muž mého strýce a já jsem zpozorněl. Řekl mému strýci „zlato". Že by to byl ten tajemný „zatím ne přítel" o kterém se Marian nechtěl moc bavit?

„Promiň, dneska opravdu nikam nepůjdu."

„Proč?"

„Musím zůstat doma se synovcem."

„Je mu čtrnáct, snad už nepotřebuje chůvu, když si jednou někam večer vyrazíš." V hlase neznámého se objevil ždibet výsměchu.

Marian ztišil hlas, takže jsem musel napínat uši, abych slyšel. „Tak to není. Vrátil se domů skoro po dvou dnech zmlácený a vyděšený, fakt v hrozném stavu."

„Co se stalo?"

„Políbil kluka. Kluk se vodil s holkou za ruku. Zeptal se kluka, proč jeho líbá a s ní se vodí. Kluk ho zmlátil a vyhrožoval mu vším možným, pokud bude někde mluvit o tom, že políbil osobu stejného pohlaví."

„První lásky, co? Ty jsou těžký, i když nejsi gay."

„Zůstanu s ním," opakoval Marian.

„Nakonec si to bude ale muset vyřešit sám. Je jen na něm, jak bude jeho život vypadat. Jestli se bude bát homofobů nebo bude hrdě hájit svou přirozenost homosexuála."

Homosexuál, gay. Slova, kterým jsem rozuměl jen teoreticky, a ve skrytu duše mě děsilo, že by měly být nálepkou, kterou už nesundám.

Sakra - přesně kvůli takovým myšlenkám mám tvář i tělo samou modřinu a hodiny jsem probrečel na gauči s horkou čokoládou v ruce.

Neznal jsem toho muže,se kterým Marian mluvil, ale věděl jsem, že má pravdu. Je to jen na mě. A jávím, že jsem gay. A už nechci ronit slzy jako malá holka, kvůli klukovi,kterého má ráda, ale který nemá rád jí. Budu sakra hrdě hájit svou přirozenost.Jen musím přijít na to jak.