Dědička Severu

36. kapitola

Toho dne jsme sice byli ze svých povinností omluveni, ale hned zítra jsme se k nim museli vrátit. Už nebyl čas. Měniči ze všech stanovišť zjistili, že ze severu už vyrazila Freyina armáda a ona sama ji vede. To znamenalo velký problém. Doufal jsem, že se s ní Tina dokáže vypořádat. Sám jsem dělal, co jsem mohl, abych udělal z bandy křupanů vojáky. Řekl bych, že se mi to po dalším týdnu docela povedlo. Potom už jsme neměli čas.

Jena stála kousek od ohně něco tiše bručela a máchala rukama. Náhodnému pozorovateli by to přišlo divné, ale my už jsme si zvykli. Tentokrát se to ale táhlo až moc dlouho. Když se konečně vrátila, vypadala znepokojeně. „Zítra vyrazíme. Prý se máme setkat na místě zvaném Fialková louka. Víš, kde to je, Zype?" Přikývl jsem. 

Fialková louka si získala své jméno dlouho před Frey, když na ní ty kvítky ještě rostly, ale kupodivu to přetrvalo, i když dneska už nikdo na Severu nevěděl, jak fialky vypadají. Byl to zajímavý výběr místa. Z louky totiž vede cesta k opuštěnému dolu, kde před padesáti lety vypukla Hornická vzpoura, která byla krvavě potlačena zabitím horníků a celých jejich rodin. Kdybych nevěděl, že o tom Tina neví, řekl bych, že je to záměr. Lidem se to bude líbit a historikům obzvlášť.

Naštěstí to nebylo daleko.  Hned za úsvitu jsme se vydali na pochod. Přenechal jsem koně čarodějům a šel jsem s lidmi pěšky. Bylo to zajímavé. Cítil jsem z nich tu nenávist k Frey a cítil jsem zadostiučinění. Chystal jsem se pomstít svoji rodinu, oni se chtěli pomstít za všechno. Byli to mladí, kteří chtěli příležitost, starší, kteří chtěli lepší svět pro svoje děti, i úplně staří, kteří se chtěli mstít za zničený život. Bylo jich hodně, pokud by měly ostatní skupiny taky tolik, měli bychom reálnou šanci uspět.

Před setměním jsme dorazili na louku. Jedna skupina už tam čekala. Na první pohled jsem nerozpoznal, která to je, ale potom jsem zahlédl Nejvyššího lektvarníka, Deronaje, a Tinu. Seděli před velkým stanem, který by se asi dal považovat za velitelský. Vydal jsem rozkaz, aby rozšířili tábor a s Jenou jsme vyrazili do velitelského stanu. Oba přítomní si nás už všimli a čekali na nás. „Jak jsou na tom ostatní skupiny?" zajímalo Jenu. „Během dvou tří dnů by měly dorazit všechny," řekl Deronaj. „Nejsme na tom vůbec špatně," dodala Tina, rozhlížejíc se po nově příchozích. Jena přešlápla. Třásla se a byla jí zima. „Pojďme s tím dovnitř," navrhl jsem a Deronaj souhlasil, rychle, příliš rychle. Taky mrznul, ale nechtěl před Tinou ztratit tvář.