„Tati a co vlastně děláš v práci?"¨
Tak zněla otázka mé dcery, která roztočila celý koloběh událostí. Takový nevinný dotaz, typický pro pětileté děti. Už ani nevím, co jsem jí tehdy odpověděl, pravděpodobně to bylo něco ve stylu „ Sedím v kanceláři a pracuji na počítači", což sice lež nebyla, ale že by to dceři objasnilo, co dělám čtyřicet hodin týdně, se úplně říci nedá. Avšak z výrazu, jež se usídlil na její tváři, se dalo poznat, že je to pro ni odpověď, minimálně na pár dalších let, dostačující. Mně ale nedala následující noc spát. Začal jsem přemýšlet, co to vlastně dělám. Má pracovní pozice byla honosně nazvaná „Vědecký pracovník ústavu pro zkoumání meteorologicky-fyzikálních jevů", avšak realita je zcela jiná. Celý den sedím s dalšími třemi kolegy v kanceláři a nic neděláme. Párkrát za den přijdou nějaké záhadné tabulky měření a k nim přiložené údaje a hodnoty, které mají vyjít. My zkontrolujeme tabulku po tabulce, řádek po řádku a hodnotu po hodnotě, zda se shodují. Pokud je odchylka větší, než 2 %, původní naměřenou hodnotu přepíšeme hodnotou tabulkovou. Vždy takto přepisujeme minimálně polovinu hodnot. Nikdy mě však nenapadlo ani přemýšlet nad tím, co to je za hodnoty, pro koho je upravujeme, a jestli tím nepácháme něco špatného. Onu noc po inkriminovaném dotazu jsem si slíbil sám sobě, že to zjistím. Ani tento slib mě však neuklidnil natolik, abych byl schopen v klidu usnout.
S tím mi pomohly až prášky na spaní.
