Navždy

Ležela tam. Byla tak nádherná, avšak nádhernější, když jsem zavřel oči a vzpomněl si na její smích. Ruce měla složené na hrudníku, oči zavřené. Byla tak pohublá, dokonce už jí zmizely rumělce z tváří. Při každém pohledu na ní, na to bezvládné tělo, na tu schránku, ve které přebývala nádherná a křehká duše motýlka, mi stékaly slzy, jako nekonečný vodopád. Při každém doteku dopadajícím na její bledou a ledovou kůži jsem si přál, aby zase byla teplá, horká, jako když jsme se milovali. Seděl jsem u rakve, v místnosti nikdo, jen já a její tělo. Zavřel jsem oči a zajel hluboko do paměti, kde jsou uchované vzpomínky. Vybavil jsem si naše společné chvíle od počátku, kdy jsem jí spatřil poprvé až do toho posledního, kdy jsme se viděli naposled. Vzpomínal jsem na naše hádky a u toho jich moc litoval. Vzpomínal jsem na naše milostné chvíle a při vzpomínce na ně, jsem se se slzami v očích trošku pousmál. Bolelo to, jí takhle vidět, bolelo to, když jsem si vzpomněl na hádky, na to, jak jsem se k ní občas choval, na to, jak jsme se k sobě chovali oba. Bolelo i to, když jsem si vzpomněl na ty krásné chvíle, kterých nebylo málo, protože jsem moc dobře věděl, že už se to nikdy nevrátí a mě zbude jen bolest, vzpomínky a pláč. Aspoň že zemřela milována. Doufal jsem, že si ten pocit odnesla s sebou na onen svět, na věčnost. Doufal jsem, že nějaká ta věčnost a ten onen svět je, že tohle pro ní není konec. Silně jsem doufal, že se jednou znovu setkáme. Doufal jsem, že tohle je jen schránka a její duše odešla, doufal, že tam není uvězněná...


O pár dnů déle...

Už jsem se rozhodl, jdu za ní, ať to stojí cokoli. Raději zemřu, než bych žil život bez ní! Beru kolo a jdu si naposledy objet všechna naše společná místa, místa, kam jsme den co den chodili. Koupil jsem jídlo, které jsme si kupovali a šel. Šel jsem na hřbitov. ,,Tak mě tu máš, u tvého hrobu. Jdu za tebou, klidně za tebe položím život. Tak co? Stejně tu nejsi, nemám tě tu. Stojí to za to, zkusit tě najít, i když tímhle způsobem. Věř že těch pár dní bez tebe jsou jako věčnost. Je mi to všechno tak moc líto, kéž by jsi tu byla se mnou, ale nejde to, proto jdu já za tebou." Na hrob jsem položil naše oblíbené brambůrky, vodu a dvě květiny, symbolizující nás dva. ,,Tak na nás a na naši věčnou lásku. Už brzy se setkáme, snad... A protože vím, že by jsi nechtěla, abych umíral pomalu a trpěl, udělám to rychle." Beru do ruky nůž a pár rychlými pohyby si přejíždím nožem po krku. Během pár minut umírám. Umírám s úsměvem na tváři, věřím totiž, že se znovu setkáme a že už to konečně bude navždy, tak jak jsme si říkali. ,,Miluji tě", Naposledy vydechnu, odcházím...
,,Jakube?!"
,,Jitko?!"
Naše rty se znovu setkali.