Můj kamarád vlkodlak

1. kapitola

Ahoj. Jmenuji se... už ani nevím jak, ale říkejte mi třeba Lee, to se mi vždycky líbilo. A abych nějak osvetlila situaci, ve které se nacházím, tak vám musím říct jedno tajemství.

Před měsícem jsem byla zavřena do psychiatrické léčebny pro chorbomyslnelé. Na tom by nebylo pár nic zvláštního, ale zvláštní na tom je odůvodnění, se kterým mě sem šoupli. Údajně jsem sama zabila tucet chlapů jak hory. Já si na nic nevzpomínám, jediné co však vím je to, že jsem to neudělala. Aspoň ne z vlastního rozhodnutí.

A teď hniju v tomhle vězení a čekám na výsledky nějakého jejich testu, který buď potvrdí, nebo vyvrátí, že jsem maniakalní vrah. Jenže ten jejich test uz trvá měsíc a za tu dobu mě nikdo nenavštívil. Ani doktoři ani má rodina, které zřejmě nechybím. Ale no co, už jsem si za ten měsíc zvykla na tu denní rutinu, vstát, nasnídat, zpět na pokoj, nebo spíš celu, volno, oběd, volno a možnost jít do knihovny, večeře, zpátky do pokoje a večerka. A to samé každý den. Jediným zpestřením je právě knihovna. Jsou v ni zajímavé knížky, i když to není nejnovější literatura. Ale dá se to číst, má to děj a mohu uniknout každodenní rutině a dotazů ostatních lidí. Ale před pěti dny sem byl zavřen dost zajímavý týpek. Na něm jako na člověku nebylo vyloženě nic zvláštního, aspoň ne na první pohled, podivný byl příběh, se kterým přišel.